Zpět.
Dnes, když nemám již více nic životu říci,
když nemohu míti ani slov pro něj díkem,
(či mohu být vděčným, že umírám ještě?)
když jemu i Ženu s posměchem hodil jsem pod nohy,
dnes chtěl bych se vrátit k východu své cesty.
Ale nevím již, odkud jsem vyšel...
ale nevidím cesty, kterou jsem chybil...
Svůj život jsem prohrál, jsa odvážným příliš.
A nemohu nazpět,
a nesmím již nazpět,
ač tušení strašná děsí mne keku předu jíti.
Slunce mé zašlo
a krev vyschla mi žárem a žízní.
Z duše mé jednou snad vytryskla píseň,
kterou zpívati toužil jsem věčně.
Ta píseň vyvřela pozdě...
Ta píseň patřila Slunci mé cesty
a Slunce zapadlo dávno.
50