ZÁLOHA

ZÁLOHA
Dnes, myslím, už to vypravovat mohu, co stalo se mi v červnu měsíci. Zas do redakce šel jsem pro zálohu, jak chodí všichni větší básníci. Redaktor nerad psal mi poukázku, já k slečně pokladní s ní běžel ke kase. Ta byla taková (ta slečna), že jsem lásku v svém srdci opět cítil po čase. To anděl byl. Ne, archanděl. Či cherub? Já zapředl s ní ihned rozhovor, a zvěděl, cherub tento že je z Všerub. Všeruby v horách jsou. Toť tedy diblík z hor! Co krásy v sobě taká bytost chová. Toť ideál ten, jejž jsem vídal v snách! Prý jmenuje se Olga Rubešová. A já zas jmenuji se Josef Mach. Ochotně pak mi vyplatila pětku. Kapsa má ztichla. Ne však srdce mé. 20 Já prohlásil jsem, že bych beze svědků rád se s ní sešel. Kde se sejdeme? Ona se zarděla a potom řekla: „Budiž! Tak třeba na Karlově náměstí. Tam stále chodí lidí dost a tudíž se nemůže stát žádné neštěstí.“– Karlovo náměstí jest velmi vzhledné. Květinky voní, zelená se keř. Židličky jsou tam. Kdo si na ně sedne, dá za hodinu bábě dvouhaléř. Na židličku jsem s dívkou onou sedl. I za ni zaplatil jsem dvouhaléř. Spletené řeči o lásce jsem vedl a šeptal tiše: „Věř mi, Olgo, věř!“ K manželství nedošlo však mezi námi. Vždyť já se ještě ženit nemohu. Však aspoň jsem si jako pumpař známý vzal na manželství od ní zálohu. 21