U LIŠČÍ ŘEKY

Josef Mach

U LIŠČÍ ŘEKY
Vzduch lahodný a čistý je, obloha jasná je a měkká. Trav vůně vane z prérie a tiše plyne Liščí řeka. V plamenech slunce zapadá, obloha v krvi stopena je. Poklidná, smírná nálada na strunách srdce něžně hraje. Červánků oheň zarudlý jak oheň svítí na hladině a čarovně se zrcadlí ve zracích mojí přítelkyně. Poslouchám na půl ucha jen řeč její hravě povídavou. A z dávných časů zvláštní sen v té chvíli táhne mojí hlavou. Sen, kterak před sto lety tu rudochů kmeny ještě žily, 48 a v doutnajícím přísvitu hasnoucích ohňů tábořily. Cval koní zníval po lesích jak při pochodních v záři blesků, neb to byl čas, kdy každý z nich jít musil na válečnou stezku. Stih’ syny pouště osud zlý, záhuba jejich byla blízká. Přesile bílé podlehli. Vyhrálo křesťanství a whiska. Tak sny si předu z večera, co ticho kráčí po krajině. Červánků žhoucích nádhera rozlita hoří po hladině. Rudě se čeří vody chlad při západního větru vanu. To rdí se na ní ještě snad krev povražděných Indiánů. 49