Ve starém parku

Ve starém parku
Ve starém parku v kterýsi den letní jsem milence dva tajně poslouchal, a poněvadž jsem člověk indiskretní, co zaslech jsem, to povídám hned dál. Byl krásný den a vůkol kvetly růže, park celý tonul v zlatém přísvitě. Vzduch voněl, jak jen v létě vonět může, ptáčkové pěli v houštin úkrytě. Tam stáli, temná šeptajíce slova a drželi se pevně za ruce. Ta dívka byla slečna lesmistrová, s ní Josef Novák, mladý JUC. To muž je velmi pokrokových zásad a s nepatrným knírkem pod nosem. Teď místo pokroku však začal hlásat jí lásku s neslýchaným pathosem. „Hleď, dívko milá, kterak kvetou růže, park celý tone v zlatém přísvitě, vzduch voní, jak jen v létě vonět může, já miluji tě zcela určitě. Je horko dneska. Jak máš horké zraky! Už za půl roku dělám doktorát. Já mám tě rád, ó, měj mne ráda taky, kdybys jen věděla, jak mám tě, dívko, rád.“ 52 Co ona řekla, už jsem nerozuměl, však vypadala při tom překrásně. Dál psáti, jak ten mladík lháti uměl, to nehodí se ani do básně. „Ó, zadrž, muži pokrokových zásad, a pokud čas, svou ruku stáhni zpět. Ne Amor, pouze Ďábel bude jásat, když utrhneš ten sněhobílý květ. A nezapomeň, slečno lesmistrová, že Bůh ti svěřil jeden vzácný skvost, co bohatství svět širý v loktech chová, to nevyváží tvoji nevinnost. Vše má svůj konec: záhy zvadnou růže, též zlaté slunce zhasne určitě, což myslíš, vzduch že věčně vonět může? Též Josef Novák záhy zradí tě.“ Tak vykřiknouti jsem se připravoval zachránit chtěje mladých lidí čest, však než jsem si to v duchu stylisoval, tu shledal jsem, že vlastně pozdě jest. 53