I
Teplá noc. Již předlouho mi
Teplá noc. Již předlouho mi
v nitro klid tak sladký netáh
jak zde venku pode stromy
při pivě a cigaretách.
Z řeky stoupá pára s ostrou
vůní letních luk se mísíc,
kaštanových větví kostrou
stříbrných hvězd září tisíc.
Vzlétám kamsi v nekonečno,
v nekonečno vzlétám kamsi.
Na noc na jihu a, slečno,
také na Vás vzpomínám si.
Na letní noc jižní černou,
na noc černou Vašich vlasů,
na hvězd krásu bezeměrnou,
na Vašich též očí krásu.
A v své celé půvabnosti
(krása světa skryta je v ní)
jako pozdrav minulosti
před zrak – ovšem před duševní –
vystupuje ze sklenice
obraz Afrodity – ženy,
67
zrozené ne z mořské sice,
ale aspoň z pivní pěny.