Zimní večer

Zimní večer
Svítilny hoří třesavě, mráz zkřehlé údy jímá, v ponuré noční záplavě mlčící město dřímá. Truchlivě hvízdá v ulicích píseň zimního větru, na zmrzlé zemi leží sníh zvýší jednoho metru. V takové době dobře je u teplých sedět kamen, snad aspoň trochu zahřeje v nich praskající plamen. Z minula staré dopisy přikládám do plamene. Co všecko v také chvíli si člověk zas připomene. Druh z dávné doby píše tady o dumách svých a nadšení, že zasvětit chce život mladý ideálnímu snažení, o touze po svobodě ryzí, jíž dobýt chcem. „Vždyť mládeži budoucnost všechna náleží.“ Jak mi je to už všecko cizí. Mládeži, sbohem! Do horoucích kamen list přeleželý spěje, 81 vesele praská papírový plamen, však nezahřeje. Zde dopis od mé první lásky. Stále prý na mne vzpomíná, na naše řeči, na procházky, to radost její jediná. Že do Bludníka chodí ráda tam, kde je naše lavička, pohádku máje prý si spřádá tam její snivá hlavička, že věčná bude láska její, že jenom smrt nás rozdvojí. Jak divně dnes ta slova znějí. Odpočívejte v pokoji, vy dávné chvíle! Do horoucích kamen zažloutlý lístek spěje, vesele praská papírový plamen, však nezahřeje. Hle, matčin švabach v tomto listě. Proč prý tak dlouho nepíši, pět neděl prý už tomu jistě, co o mně doma neslyší. Jsou v Praze prý zas demonstrace, ty ale drž se stranou všeho, k zástupům moh bys přimíchat se a zaplésti se do něčeho. Bydlíš-li v jiné ulici, novou svou adresu nám pošli. 82 Post scriptum: Ti dva králíci, cos v létě přines, oba pošli. Králíci, sbohem, do horoucích kamen list za listem tak spěje, vesele praská papírový plamen, však nezahřeje. Truchlivě hvízdá v ulicích píseň zimního větru, na zmrzlé zemi leží sníh zvýší celého metru. Tak výsměšně a divoce kol oken vítr letí, strom, jenž moh nésti ovoce, své holé sklání sněti. 83