Procházka zimní
Plá město v prudkých světel tanci
ve večer plný disonancí.
Osvětlenými ulicemi
jdu ve sny zahrabán a němý.
A jak jdu s myšlenkou svou temnou
ulicí dlouhou, všude se mnou
jdou naděje a pochyby.
A svět se mi nějak nelíbí.
V sněhový příkrov se New York stápí
a na duši padají mrakodrapy.
Jdou sličné ženy i muži sliční,
na tvářích masku prohibiční.
Divoce křičí světla firem.
Broadvay se hemží lidstva vírem,
jež jako řeka sem tam pluje.
Amerika se roztahuje
v nevkusných, velkých liniích
jak velká ctnost a velký hřích.
A z elektrických gramofonů
zní hudba náhražkových tonů.
Jak impertinentní otázky
řvou pohyblivé obrázky.
A stranou toho ruchu všeho
v hlubinách parku setmělého
175
ironicky a mysticky
ční starý obelisk egyptský.
A stranou hluku, jenž vše drtí,
se hádají lidé v české čtvrti
a ptají se znovu bezpočtukrát:
Kam šly ty peníze? Kdo je ukrad?
A stranou mimo tuto vřavu,
kdes lodi plují ze přístavu
přes moře za nočního šera.
Která mne vezme s sebou, která?
A do Evropy jak plují lodi,
každou z nich vzpomínka vyprovodí,
vzpomínka na to, co za mořem zbylo,
co trápilo kdys a co bylo milo.
Kde je to vše, co tehdy jsem snil,
když ještě jsem mladý a hloupý byl?
Teď dávno už starý a hloupý jsem.
Pryč je, co bývalo před časem.
Svět dávno už tak krásný není,
jak býval v mladosti zabarvenízabarvení.
Ať hledím kol sebe na cokoli,
cítím, jak tísní vše, jak vše bolí.
176
Svět celý nějak je pomačkaný,
pln ostrých ostnů a samé hrany.
Bůh měl by Flatiron Building vzít
a svět trochu srovnat a vyžehlit !vyžehlit!
177