Rodákův návrat
Na vlast svou v cizině kdo zapomene,
ten není vlastenec a nebo nemá cti.
Nyní i já své údy ztrmácené
zpět nesu do vlasti po letech patnácti.
Již vím teď, exilu jak víno chutná
z amerických i římských pohárů,
již vím, jak cizina je veselá i smutná
ve městě Césarů i v zemi dolarů.
Čas jako střelec kol mne tryskem běžel,
ni řádka nepřišla od přátel z domova.
Oceán celý mezi námi ležel
a kromě toho válka světová.
Syt krás, jež ve světě jsem viděl kdesi
jak Livingston či Sven Hedin či Vráz,
s pohnutím zřím na pohraniční lesy
a Domažlice, pevnou vlasti hráz.
A vůkol mne již české prostírá se
slzavé údolí to přeslavné.
A hle, již zase v celé svojí kráse
Praha mne vítá, město výstavné.
Stará mne Praha poznává a zdraví,
v svůj zahalena pathos veliký.
Kamenní svědkové mne zdraví naší slávy,
paláce, chrámy, všechny patníky.
223
Kameny poznaly mne. A jak v dávné době
též přátelé jsou šarmantní jak dřív.
Slavíme to, byť jednou nohou v hrobě,
při čtvrtkách vína, při půllitrech piv.
Vůbec je Praha příjemná a čistáčistá,
jak hlavní město státu býti má.
Když večer je, rád chodím v známá místa,
na něž se jinýma dnes dívám očima.
Zatím co po světě mne vodil za nos osud,
stala se tady změna leckterá.
Písemnictví je v Unionce posud,
však dávno již tam není Patera.
Ač Praha stará je, svou moderností hladce
k světovým městům může rovnat se.
Roste zde zcela nová generace
a zcela nová degenerace.
Publikum spěchá v bary, boxy, chambry
namísto k večeři a k domovům.
Světice, ženy, děvky kvapí do Alhambry,
dřív chodívaly k Rozvařilovům.
Též do hospody U zlatého litru
jsem v slunný den vstoup, prost všech předsudků.
Pro Krista, co se mi to zvedá v nitru
a co se mi to zvedá v žaludku?
224
Zde v těchto katakombách že jsem zvedal
individuím holbu na pozdrav?
U toho stolku že kdys Arbes sedal
a zde že řádil Hašek Jaroslav?
Zde pod tou klenbou slov že pamfletický
ohňostroj tryskal? Písně zněly tam?
Fantomů šalebných snad stín jen fantastický
na plátno minula si promítám.
Básníka R., jenž vždy tak pěkně protkal
hvězdnými svity snění pozemská,
jsem opilého v oněch místech potkal,
kde stávala kdys kaple Betlemská.
Potkávám povědomých tváří dosti,
jež vykouřily se mi z hlavy již,
vždyť většina z nich patří minulosti,
nad kterou nutno udělati kříž.
A kříž i nad tím, co se zvalo mladost,
co z bludných rozcestí mne vedlo na scestí
a zpátky domů zas, kde konečně mám radost,
že nestalo se žádné neštěstí.
Jak náměsíčník po úzké jde římse,
já světem nad sráznou šel propastí.
Však nespadl jsem. A teď navracím se
definitivně smluvně do vlasti.
225