CXLI DIALOG

CXLI
DIALOG
Faust: Nech mne klečet u tvých nohou, pro tebe a tebou být! Co má ústa chtíti mohou, když tě mohla políbit? Co mé oči ještě chtějí, když tě mohly viděti stále víc a horoucněji? Kde je staré prokletí? Kde je smrt a kde je noci popůlnoční mrazný chlad? Tebe mít a tebe moci nekonečně objímat! Helena: Nekonečně? Kdo to může? Nekonečně? Jaký cit! Stále trhat vonné růže? Milovat a snít a snít? 61 Faust: Nekonečně! Krásu tvoji stále zříti – jaký dar! Dobývat tě v stálém boji! Kdo ti řekl, že jsem stár? Helena: Řekli to tví nepřátelé, kdo je může umlčet? Stáří? Odpověz jim směle! Žiji dva tisíce let. Faust: Budeš žíti nekonečně i ten, kdo má tebe rád. Kdo se dotkl tebe, věčně, milenko má, bude mlád! 62 Čtu vždy znova a znova to úděsné rekviem, jež jste zazpíval nad mrtvou nejdražší ženou. Je to jedinečné a strhl jste v těch improvisacích se Smrti záhadný závoj – a sfinga promluvila... Máte pravdu, je to drama, jež se nepíše, ale žije. Tisknu Vám ruce, druh Váš v zneuznání v tomto slzavém českém údolí. JIŘÍ KARÁSEK ZE LVOVIC 16. V. 39.
Čtvrtá sbírka Zavřelových veršů, elegie v epigramatické formě In memoriam Milady Pakůrové, jež se v novém vydání rozrostly na osmdesát čísel, náleží k témuž slohovému typu jako knihy předchozí. Tématicky stanuly ovšem na opačné točně životního koloběhu. Někdejší egoista, přímo vášnivě důsledný, se zpovídá z tragicky znehodnocené touhy po družnosti. Sesazený císař širé a vypráhlé říše neplodného jáství, odhaluje krutě ukončenou episodu, kdy láska k čistému ženství slibovala vláhu a květy v jeho písčité Sahaře. Peer Gynt, tušící osudnou blízkost přetavující lžíce Knoflíkobijcovy, želí předčasného odchodu své Solweigy, když mu již slibovala svatodušní shledání v očistné víře a naději. S něhou, vzácnou i v lyrice i v dramatice Zavřelově, odhaluje se z nehmotných závojů tvář a postava drahé mrtvé před námi: statečná dívka s rysy 65 skřítka i dítěte, žena-kamarád, chápající mužského druha milostnou něhou i dělnou pomocí, bytost prostě moudrá, zdravého úsměvu a hojného šelmovství – tak jde Milada Pakůrová zahradou života, voníc tymiánem, nová hrdinka české elegické lyriky, skromná a až do své smrti neznámá mladší sestra Kleměny Kalašové z Vrchlického knihy É morta. A v zápětí krutá disonance nemoci, smrti a zmaru; syrová běloba nemocnice, marný smutek operačního sálu, zoufalá pustota pitevny; drásavá diagnosa lékařů s nedůvěrou v ni, poslední zajíkavá prosba umírající, porosená něhou, její kamenějící mlčení v rakvi; posléze propadající se hrob, jeřáb z rodného pohorského kraje básníkova, smutek jara a jásavých ptáčat na hřbitově, vědomí neodvratného zmaru s nihilistickým přízvukem. Jsou to rozryvné nápovědi a zkratky smrti, svlečené z romantiky; sychravé pozadí města a jeho posledních stanic jako kulisa, před níž se v tanci podivně melancholickém sune pantominapantomima lásky a lidského konce; zsinalá běl neprostupné zdi smrti, tyčící se mezi ztracenou a pozůstalým. Základní antitésa dívčího jasu, jenž byl slibem naděje, a tvrdé hrůzy konce, opakuje se stále jako hlavní disharmonický akord a vyznačuje Zavřelův cyklus In memoriam. Mluvím o disonancích. Nezaleží toliko v tragické motivaci knihy, ale především v básníkově základním postoji k problému smrti. Čeští elegikové, Sládek v Jiskrách na moři, Vrchlický v É morta, Šalda v Stromě bolesti, sledovali – mimo zakořeňování bolesti ve vlastním srdci a mimo postupnou proměnu ztracené milované bytosti v mediu očistné vzpomínky – především proces vnitřního zrání, uskutečňovaný vykupitelským vlivem smrti; přinuceni odevzdati nejdražší sémě hrobu a nejvzácnější osobu věčnosti a Bohu, zráli sami 66 pro Boha a pro věčnost. Zcela naopak František Zavřel, vzpurný elegik. Ani lože umírající ženy, ani její předčasný hrob ho nezdržují, aby se nevyrovnal se svými odpůrci, aby neproklínal nespravedlivý světa řád. Jeho předchůdci rostli k zbožnosti a k pokoře, on se překonavá v rouhaní a pýše: od vzdoru proti lékařům a od společenského fanatismu bičuje se přímo k blasfemii, která nešetří ani smrti, ani osudu, ani Boha a vyvrcholuje rouhavým výbuchem apostrofy: „Buď proklet, AI Copone Všehomíra.“ Mezi těmito projevy urputnosti spíše drastické než opravdu tragické jsou namnoze přímé a skoro reflexivní ozvuky prvního osudového nárazu, ale jsou tu také výrazy smýšlení nelíčitelného. Tento rouhač, vypuzený mečem anděla Asraela z ráje lásky, nemůže býti spasen, ježto toho nechce. Jakoby v samolibé bravuře hromadí všecky hříchy proti Duchu svatému a zoufání nad milosrdenstvím božím především. ARNE NOVÁK 13. VIII. 39.
František Zavřel vzbudil jednou zase mimořádnou pozornost. Ne dramatickou prací, nýbrž básnickou sbírkou „In memoriam Milady Pakůrové“. Vznikla mu tím, že v předešlé knize pietně oddělil od útočných veršů politických a literárních verše smuteční a že je pak dále rozmnožoval novými a novými výrony své bolesti, až od dvacíti čísel postoupil k padesáti a k osmdesáti. Při padesátce byly to „plané růže“ na hrob místo pomníku, při osmdesátce jsou to „slzy a smutek bez hranic“. Sbírka má velký význam životopisný. Nadčlověcká trilogie „Heroika“, Kristus, s Žiž- 67 kou Hus, Nietzsche, a román „Eva“ svědčí, že Zavřel prožíval právě jeden ze svých největších rozletů, když mu v Miladě Pakůrové zemřela líbezná bytůstka, která byla hlavní jeho útěchou. Jaká rána v nejchoulostivější chvíli!, jaké zhroucení všech nadějí a plánů!, jaké zlé znamení pro budoucnost! Že nenávistně zazuřil proti Bohu, lékařům, zvrhlé a zrůdné společnosti, již smrt šetří, to je něco zhola zavřelovského a nemělo nikoho překvapovat. Literatura má hněvy, nadávky, vzpoury mnohem rouhavější a divočejšídivočejší než je „AI Capone všehomíra“ nebo „zlosyn“. Nemýlit se! Čtěte báseň, kde Zavřel u Miladiny rakve poslouchá „tragickou píseň Beethovena“. Nebo si čtěte, jak Zavřel žalmově vyznává lidskou pomíjejícnost, přímo po kněžsku: „lesk očí, rtů a ramen, kterým jsi zmámen, je prach a popel. Amen.“ Rouhač? Buřič? Posupný nadavač? Zavřel snad ani sám neví, jakým je uvnitř útlým, citlivým a křesťanským člověkem, zrozeným k tiché pokoře a zbožnosti, a jeho kniha jemu samému to měla odhalit. Proto právě ta andělská Milada, jaká u něho jest. O něm, stálém oslavovateli nadlidí a vášnivci vyzývavé, hýřivé smyslnosti, musilo by se myslit, že ho bude vábit jen nějaká rafinovaná, světácká „Venuše“. Ale on si vyhledal holubičku, něžnou holčičku, od níž nechce než milé, blaživé úsměvy, kamarádské srdečné důvěrnosti, domácké půvabnosti. Věřil by někdo, že zpupný nadčlověk takhle miluje? Jeho vzpoura se víc a víc ssedá a na konec je z ní jen bezedné hoře, které se vzdává všech dalších možností životních a proměňuje nitro ve vyhaslé ohniště k rozpadnutí. „Do jiné sféry odešla jsi v tichu a já tě budu následovat rád.“ Takového Zavřela v Zavřelovi jistě nikdo netušil, ale 68 to je ten pravý, podstatný Zavřel, jejž bychom byli měli dávno rozeznat, potřebného laskavosti, vřelosti a šetrného doteku. Představte si, že se nadchne a vzruší, když uzří u hrobu Miladina rudý jeřáb toho druhu, jako rostou v jeho rodném kraji! Ale nejkrásnější je ovšem sama básnická stránka Zavřelových smutečních veršů. Cituje-li Huga, Goetha (nejčastěji), Danta, neznamená to u něho, že je napodobí, jeho básnické truchloverše nejsou vůbec básněmi a básničkami jejich rázu, nýbrž podle původního určení namnoze jen epigramatickými denními zápisky, poznámkami, výšlehy myšlenky, vzpomenutím. Mluvívá se o básnické zhuštěnosti – tady je zhuštěnost v nejvyšší míře. Povědět, co se dere ven, a nic víc! Zavřel umí čekat. Zadržuje pohyb pohnutí nebo nazření tak dlouho, až mu odněkud samy sebou zatřesknou vodící rýmy a padnou věty jako jejich podpora. Mnoho těch básní-zápisků zdá se přímo děláno na určité dráždící rýmy (také německy!), mnoho jich skládá věty na odpor rýmu, aby jej tím účinněji vytklo, ale všude je vybroušenost ostrá a bleskotná, tvrdá a hrocená. Umění tolik, tak rozmanitého a rozlišeného, že někdy zaměstná víc než obsah. Dramatik! JINDŘICH VODÁK 13. IX. 39.
Četl jsem „Valdštýna“ jedním dechem, s horkou hlavou. Jaký jste dramatik! Opravdu: dramatik! Jediné slovo není zbytečné, všechno má spád, míří k jedinému logickému konci – je to všechno mohutné, jedinečné, je to pravé. „Rekviem aeternam“ – napsal jsem již, že básně za Vaši mrtvou pokládám za vrchol Vaší lyriky. Mám ra- 69 dost, že jste dostoupil těch výšin své tvorby, kdy můžete hleděti na svět kolem s lhostejností. JIŘÍ KARÁSEK ZE LVOVIC 6. III. 1940.
Je to silné dílo a výklad osobnosti i osudů Valdštýnových je naprosto původní, nový a krásný, jelikož souhlasný s povahou Valdštýnovou, o jejíž ryzosti a lyrické základní struně svědčí ještě dnes Jičín a Kartouzy. Celé srdce své rozezvučel jste v Rekviem, v němž zní andělské harfy a plný stroj varhan a zase pekelná flétna, jejíž zvuk budí ve mně občas hrůzu. Leč nad blasfemickými pasážemi vítězí prožitost a horoucnost citu. Závěr! Valdštýna, doufám, uvidíme brzy na jevišti, jsem přesvědčen o jeho mimořádné působivosti. JOS. B. FOERSTER 3. IV. 40.
Po „Heroice“, v níž shrnul František Zavřel v mohutný akord tři dramata a to filosoficko-náboženské o Kristovi, národní o Žižkovi a politické o Nietzscheovi, předkládá význačný a výrazný dramatik své nové dílo, drama o 5 dějstvích „Valdštýn“. Nejde zde – stejně jako u her obsažených v Heroice – o pouhý historický námět, který by vyčerpával určitý úsek dějin, nebo snad o hru, jež má dokresliti historii či ji osvětliti se stanoviska jejich hlavních nositelů. Hra „Kristus“ nebyla hrou o životě a smrti Kristově, protože její podstata narážela na nejožehavější lidské otázky v poměru k Bohu, bytí a nekonečnu. Drama o Žižkovi také si nevytklo znázornění několika bitev, ale vysoký 70 národní ideál. A drama „Nietzsche“ bylo smělou aplikací thesí význačného individualisty na praktické otázky civilisačního života. Nuže, nová Zavřelova hra „Valdštýn“ se obírá smrtí a zasahuje až za její tajemnou roušku. Není to však smrt Valdštýnova, ale smrt jeho milovaného synáčka, která je středem konfliktu a brzdí smělý rozlet Valdštýnových plánů. Hned v prvním dějství při rozmluvě s kněžnou Harrachovou říká Valdštýn nad dětskými šaty mrtvého synáčka: „Císařská koruna! Dávno by ležela na mé hlavě, kdyby – on byl živ. – Stále na něj myslíš? – Stále víc. Pro něho jsem chystal svůj výboj. K jeho drobným nožkám jsem chtěl položit svět. Na jeho krásnou hlavu jsem chtěl postavit korunu. Můj zlatý hošík! Kde jest?“ A hned nato dodává: „Můj syn byl všechno. V něm byla moje radost, moje pýcha, moje sláva. V něm byla síla mé ctižádosti. Bez něho je to pouhá maska, hodně průhledná!“ Již na prvních stranách „Valdštýna“ vidíme, že Zavřel vložil do této hry mnoho z osobních zážitků poslední doby. Ztratil drahou bytost a vedle veršů „In memoriam Milady Pakůrové“ píše tedy „in memoriam“ i drama. To je jistě zjev na naše poměry podivuhodný. Tři akty hry – a to první, třetí a pátý – jsou vybudovány pevně kolem osoby Valdštýnovy, zbývající dva – druhý a čtvrtý – se seskupují kolem vratké, nejisté, bojácné a napolo šílené postavy císařovy. Valdštýn má hvězdy, jejichž vykladačům věří; císař má kněze, jimž se zpovídá a jimiž se stále dává ujišťovati, že jsou správně slouženy mše za duše, jež se mu často zjevují. Valdštýn je hnán lítostivou láskou k mrtvému synu, jež způsobuje, že si vymyslil šílený plán: dosáhnouti císařské koruny pro svého syna. Vidí jej také 71 v překrásném obraze, kdy s ním po prvé rozmlouvá, s touto korunou na hlavě. Ale podobně je štván i císař – svým okolím, které vydává jménem císařovým nesmyslné strategické rozkazy Valdštýnovi a posílá ortel smrti do Chebu (Eger). Valdštýn se rozhodne spojiti se se Švédy a Sasy a táhnouti na Vídeň (Wien). Přichází do Chebu jen s částí svého vojska a čeká, až dorazí další pluky, aby nepředstoupil před své nové spojence jen s osmi tisíci mužů, když Švédů je šestnáct tisíc a Sasů deset tisíc a když on, Valdštýn, má býti vrchním velitelem. Vpravdě však čeká na svoji smrt. Scéna, kdy při příchodu do Chebu jej vítá v masopustním shonu muž v masce smrti a kdy si s ním Valdštýn připíjí, má silný dramatický účin, protože je nadána jednoznačně symbolickým významem. Podobný význam mají rozmluvy Valdštýnovy s mrtvým synem. První, kdy hošík má na hlavě císařskou korunu, má fantastický timbre tlumené lyriky a hluboký spodní tón pohřebního pochodu zároveň. Druhá rozmluva, jež není nic méně nežli předsmrtná vise Valdštýnova, má teplý přízvuk, jasnou prostotu a jímavý rytmus, protože její předmět je vzpomínání na společné hry a vzájemná škádlení. Je tím tragičtější, čím jistěji se blíží konec Valdštýnův. Zavřelovo umění dramatické zkratky neprojevuje se v této hře pouze v úsečných, jako z kovu tepaných větách o malém počtu slov, ale také v dramatických obratech, překvapujících svým neočekávaným novým zaměřením. Císařův posel přináší rozkaz, aby Valdštýn neprodleně vedl vojsko proti Pasovu (Passau). – Proti Pasovu? Směšné! – Tak zní rozkaz. – Zavolej stráž! (Posel se vrátí s vojákem.) Valdštýn k vojákovi: Zatrub alarm! Na pochod! Oznam jednomu důstojníkovi po druhém, roznes od táboru k táboru. Do Čech! Jinde 72 opět mistrovství dramatického výrazu se pojí s pronikavostí pohledu a myšlenky, stejně jako v nejlepších jeho hrách. Tak císař je uveden dokonalou scénou s malířem portretu. Výjimečnost velkých lidí je charakterisována osamělostí, s níž se setkávají, protože výše, v níž spočívají, je mrazivá. Zavřelův Valdštýn je drama velké účinnosti. Jeho cílem není hmotný podklad, nezbytný v umění, ať už se nazývá děj, konflikt či vise, ale ono tajemné a neuchopitelné, co se vznáší nad předváděnou skutečností a co je pravým předmětem umění. F. KROPÁČ 7. IV. 40.
73 OD TÉHOŽ AUTORA: Oidipus a Iokasta. Slavnostní jevištní hra. Rozebráno. Simson a Delila. Tragedie o třech dějstvích. Rozebráno. Don Juan. Tragedie. Rozebráno. Boleslav Ukrutný. Tragedie o třech dějstvích. Rozebráno. Král Přemysl Otakar Druhý. Tragedie o třech dějstvích. Rozebráno a zabaveno. Návrat. Hra o třech dějstvích. Dravec. Drama o třech dějstvích. Vzpoura. Drama o třech dějstvích. Kamenný host. Tragedie. Rozebráno. Oba Kokoškové. Veselohra o třech dějstvích. Mrtvý. Veselohra o třech dějstvích. Boxerský zápas. Veselohra o třech dějstvích. Vykupitel. Veselohra o třech dějstvích. Nesmrtelná milenka. Veselohra o pěti dějstvích. Vykutálený paroháč. Veselohra o třech dějstvích. Dědečkem proti své vůli. Veselohra o třech dějstvích. Veselohra s letcem. Hra o třech dějstvích. Panna. Veselohra o třech dějstvích. 75 Každý svého nebožtíka. Veselohra o třech dějstvích. Hora Venušina. Román. Věčné mládí. Román. Fortinbras. I. díl. Román. Zabaveno. Fortinbras. II. díl. Román. Předehra. Verše. Rozebráno. Mezihra. Verše. Rozebráno. Napoleon. Verše. Rozebráno. Před koncem. Epigramy. Zabaveno. Eva. Román. 1937. Rozebráno. Heroika. Dramatická trilogie: Kristus. Drama o pěti dějstvích. Hus. Drama o třech dějstvích. Nietzsche. Drama o pěti dějstvích. Německý překlad Heroiky. Rozebrán. Po boji. Epigramy. Rozebráno. In memoriam Milady Pakůrové. Rozebráno. A porta inferi. Rozebráno. Dramatik na pranýři. Rozebráno. Valdštýn. Drama o pěti dějstvích.
V tisku: Aféra Tilly. Román. Heroika. Dramatická tetralogie. Německý překlad. Druhé vydání.
[76] Vydáno 99 soukromých výtisků, které nepřijdou do prodeje a budou doručeny pouze určitým jednotlivcům. Vytiskl Antonín Daněk v tiskárně Vlast v Praze II. v srpnu 1940.
E: mk; 2006 [77]