BLOUDÍCÍMU.

František Rybář

BLOUDÍCÍMU.
Kudy, cizinče tohoto okrsku, chceš vyváznout z labyrintu doby do úklidu nitra? Pln výbojů je vzduch, zápasí pravda a lež, autorita je mrtvamrtva, k níž přísahal’s z jitra. Kompasy zmateny, v mozcích dráhy se matou, do srdcí manna nepadá tak osvěžující dříve, zapadlo kouzlo večerů i s gloriolou zlatou, v zásvětí ztracená prchají duše snivé. V zem hloubky se sneseš, ve výších omdléváš, úžasem k zemi se skláníš a pochybuješ znovaznova. Krok měříš přesně, v hádankách prodléváš, zkoumáš a zkoumáš – jen bezduchá slova, bezhlasé holubice visí, oblétají kol zroseného čela, v tvých zracích bolestný tlak..tlak... Bloudíš velkoměstem, tvé malomoci znak za blázna znak občané klidní mají. 49 Cizinče skeptiku, do růžových zahrad jdeš, zas příroda je ti zdrojem, duch slunci se klaní, tu rosou se léčíš, tu k hvězdám se pneš v své horoucí touze, v svém bludném kolotání. Krok nejistý nad krátery zahalenými dýmy, mezi noži tanec a nad propastmi let. – Cizinče, cítím soustrast, pláč dusím nad dny tvými, jenž oklamán silou přírody, jí požehnán a klet, jsi vstoupil v tento svět. 50