INTIMNÍ ROZHOVOR.
,Zda vzpomínáte ještě, milostivá,
kdy poprvé my sešli jsme se,
kdy zřel jsem prvně Vaše očka snivá?‘ –
„Oh, vím! Na sklonku jara... v lese!“
,Zda vzpomínáte v naše seznámení,
jak zněla první má k Vám slova?‘ –
„Oh, ano! – Vzpomínám vždy znova,
a slyším jasně dosud jejich znění:
Vy pravil Jste: Zda směl bych šťastným býti
a průvodu Vám svého dáti? –
Já ptala se: jak mohla bych to chtíti?!
prv musila bych přec Vás znáti!“ –
,Jak dobrou pamět máte! – Vzpomínáte,
kdy poprvé jsem rety Vaše
si zlíbat dovolil tak plaše?‘ –
„Což o to! – Hubičky krást znáte!“ –
[47]
,Pak vzpomeňte si na ta slova lásky,
jež mluvil k Vám jsem, zpit jsa touhou!‘ –
„Kdy zasílal Jste ku hvězdám Své zkazky?
či kdy Jste zíval chvílí dlouhou?!“ –
,Ó, nesmějte se, prosím, milostivá!
Já miloval Vás tenkrát mnoho!‘ –
„To hezké bylo! – Nic však z toho,
když slavík stále stejnou píseň zpívá!“ –
,Jak krutá Jste! – jak ledová to slova! –
Což litujete minulosti?
Já chtěl bych prožíti ji s Vámi znova!‘ –
„Já však ne! – Mám již toho dosti!“ –
,Což nebyla Jste, rcete, tehdy šťastnou,
když slaďounce jsme šepotali...?
klid večera se nesl dálí...
já přísahal, jak miluji Vás, krásnou.‘ –
„To fráse byly, pouhé lichocení!
a tehdy byla jsem tak snivá –.
Však časy, lidé, vše se mění,
teď jinou píseň srdce zpívá. –
Mně postačila tehdy pouhá slova,
zvuk básní, svadlé kvítí, růže...
tak ideálně kreslila jsem muže!
Teď narozena však jsem znova!! –
V mé povaze se velká změna stala:
jsemť ženou nyní, žádné dítě...
48
Jen z románů jsem tehdy lásku znala,
a snadno lapil Jste mne v sítě!
Teď ženou jsem! – mám vyšší cíl a snahy,
mám jiné ideje a cíle!“ –
,Však život Váš mi byl co klenot drahý,
já chtěl bych vrácení té chvíle.‘ –
„To přešlo již, a je to bájí pouhou,
a láska naše pochována! –
Nám jiná dráha nyní dána
a v lásky minulost je cesta dlouhou!“ –
,Což nemožno, by jednou znovu zase
ty lásky vrátily se chvíle
tak jako tenkrát?‘ –
„Nikdy, v žádném čase!“ –
,Bych směl Vás opět v touhy síle
na prsa stisknout, pocelovat rety,
do očí Vašich hledět jasných
a zlíbat Vašich ruček krásných –
ve klín Vám nosit, jako tehda, květy?‘ –
„Jste naivním příliš!“ –
,Co to díte, prosím?! –
Jsem naivním, maje rád Vás posud –?
Že obraz Váš v svém srdci ještě nosím,
to není vinou mou! – To Osud!! –
Já vzpomínal tak často...!‘ –
49
„Stará píseň!
Na vzdechy už mne nechytíte! –
Já praktickou jsem...(!) Vy jen sníte
a vzpomínáním budíte si tíseň.“ –
,Což zapomněla Jste již vskutku zcela,
že srdce Vaše bylo moje,
že mně Jste kdysi plně náležela?‘ –
„Vždyť každý má vzpomínky svoje!
Teď nezbývá nám nic, než rozloučení! –
Nás roztrh’ tehdy krutý Osud...
Jak Vy – též já vzpomínám posud:
je román to, jenž nemá ukončení.“ –
,Což v srdci svém již necítíte bolu,
že trháte, co spojil Osud?!
Vždyť šťastni bychom mohli žíti spolu,
jen máte-li mne ráda dosud?
Proč chladnou Jste, či zdáte se ní býti?!
Jen na rty plnou pravdu dejte,
se slovem na mne pousmějte...!
Jen neřekněte: nemůže to býti!‘ –
„Jak hezky (jako tenkrát) mluvit znáte!“
,Ten úsměšek Vám špatně sluší!
Líp bude slušet, když mi slovo dáte!‘ –
„Sám Sobě odpovězte ve Své duši...
snad srdce mé Vám odpoví – to samé!“ –
50
,Ó, smím-li sám si odpovědět,
své duše hlasu při tom hledět,
tak tedy: – „ano“!?‘ –
„Nuže... uhlídáme!“ –
51