MODERNÍ BALLADA.
Kdys mladý rybák k moři na lov šel –
vrž hodil – (právě jak v té pohádce...)
však shledal prázdnou ji; tu k sobě děl:
„Dnes neslouží mi štěstí! – Na krátce
jsem tady dnes: vrž hodím do třetice!“ –
a vyňal dýmku z kapsy kabátce.
Pak zakřesnul, a nafouknul si líce,
mohutné dýmy pouštěl ze svých plic...
vrž zase vytáh’: bahno a nic více!
Jsa zklamán – nedoufaje v štěstí víc
již posledně vrž v černé moře noří...
pak táhne – táhne... cítí tíži sic
a namáhá se, až mu tváře hoří –
vrž celou z vody táhne zvolna ven
a zří, že mořská panna ven se noří...
Tu tíži složil na břeh dobrák ten,
a hledí na to krásné, ladné tělo
a mne si oči, zda to není sen!
62
JiJí po těle se plno šupin skvělo
prý ze zlata a drahých kamení...
(snad tenkrát tak se vůbec chodit smělo!)
On stál tu nad ní jako v zmámení –
pak na kolena sklesl před ní v prachu
a jal se takto hovořiti s ní:
„Zda anděl jsi, či tvor, mi pověz, brachu,
a rci též, chceš-li mojí žínkou být –
jen člověk-li jsi, o nic nemám strachu
a můžeš ihned se mnou domů jít.“
Tu ona vznesla k němu svoje oči:
„„Ty’s v sít mne chytil, chci též s tebou žít.““
S ním radostí se celá země točí...!
Vrž složil, ženu do náručí vzal
a hbitě s bříměm na cestu vykročí. –
Tak plynul čas jak moře dál a dál –
a mořská panna ženou mu se stala...
on s ní jen laskal se, jak s děckem hrál. –
– Však za nedlouho změna s ní se dála:
již nestačil jí prostý, režný šat,
již chtěla dům... a na hostiny zvala...
Že první přání, musilo se stát. –
A rybák dřel se stále v potu tváři,
jen mohl-li své žínce všecko dát,
63
jen viděl-li, že tváře její září,
tu splnil každé její přání hned.
Však po čase v ní opět něco vaří:
tu přišla k němu, sladce jako med,
že saisona prý zimní hnedle bude –
přijde prý vítr, přijde sníh a led.
„„Nemohu přece v stejném chodit všude,
to uznáš““ – řekla, hladíc jeho líc –
„„však na kožich a čapku ještě zbude!““
On ptá se naivně: „A už nechceš víc?
Snad myslíš, ženo, že jsem boháč velký?!
však v skutečnosti nemám věru nic.“ –
Leč na to byl mu rozum příliš mělký,
že ženy znají užít jinou zbraň,
a z té muž každý strach má jistě velký.
l ona této použila naň:
začala s pláčem, křečmi, omdléváním...
pak zuřila, jak rozlícená saň. – –
I vyšel rybák se úsvitem ranním
a v městě na svůj dům si vypůjčil –
vše nakoupil, co bylo jejím přáním,
a pospíchal, by už jen doma byl. –
Tu vzhlédla zase k němu, plna lásky,
a lísala se k němu ze všech sil.
64
On líbal její zlatoplavé vlásky
a zase šťasten na chvíli byl – bloud! – –
Po čase však zas nový vrtoch krásky...
On nevzdoroval! vůlí nemoh’ hnout!
jí všecko opatřil, co si jen přála – –
tím okovy na sebe začal kout!
A ona vyzývavě se mu smála – – –
už jiné zase věci chtěla mít...
i milovníky do domu si zvala...
však neptala se, zda-li to smí být –
A ubožák, ten v zamyšlení seděl –
(již šediny mu začly hlavu krýt)
a vzpomínal si, a do dálky hleděl
a bručel si: „Jak vysvětlit si mám?
přec ženu do sítě jsem chyt’“ – (to věděl!)
„však bohužel, že teď jsem lapen sám!!“
65