PÍSEŇ –

PÍSEŇ –
Učinil jsem resoluci, že mi jeden máj zardousí, neb znesmrtelní moje σχεπτομαι –. Že mi v duši rozervané jarní povodní nezabudky rozeplane lásky pochodní, že mne dále píti nechá z toho kalicha, neb mé cesty kamenité jarem zadýchá. Že mé steny hysterické lidském o štěstí k nějakému slitovníku ráčí zanésti, že mi jednou časně z rána v světla náručí stará větev zohýbaná v okno zazvučí, 38 zazvučí a v prsten vlásků z hlavy dítěte pod polibkem víry čisté zlatě vykvete – – – – – Resoluce už se stala, nelze ustoupit. Buď ten kalich, nebo štěstí – jedno budu pít! Jedno přijde nevoláno šílíc závratí – to druhé snad resignace v dobré obrátí –. Rozhodl jsem jednou pro vždy, že mi tento máj zardousí neb znesmrtelní moje σχεπτομαι –. 39 Mais puisque je naquis, sans doute il fallait naître. Si l’on m’ eût consulté, j’aurais refusé l’être. A. de Lamartine.