ZE SONETŮ SKEPTIKA.

ZE SONETŮ SKEPTIKA.
Kdyby dočkal jsi se stáří jako Methusalem a kdyby tvá hlava ve poctivé práci sbělela, věř, že v posled zmírat budeš v srdci s žalemžalem, jak by kletba proradnosti nad tvým žitím ležela, byť bys obětoval vše, co můžeš dáti, všechny svoje síly, zdraví svoje a svůj volný čas, nečekej, až zpola v hrobě budeš státi, že pomluvou nepotřísní druzi šedin tvojích vlas. Tak to bylo vždy a bude na tom světě, a s tím shledají se naši potomci za tisíc let, závist, nevraživost bude kvést, jak kvete, dokud zbídačelý, znemravnělý bude státi svět, poctivec za lháře považován bude a prodejné duše vtírati se budou v přízeň mass, a ty massy, jejichž láska dnes ti hude, zrádče, podvodníku, zítra v sluch ti řváti budou zas. Odpusť jim však, neboť nevědí, co činí, nedbej na to pranic, jest-li srdce tvoje krvácí, neboť bol přinese mnohdy dobrodiní, přešťastným je ten, kdo lásku svou nikdy neztrácí! Vždyť tak mnoho darebáctví kolem letí a to hrozí ušlapati v srdcích každý lepší cit – třeba skepticismu dlel jsi ve objetí, nezapomeň, za pravdu že nutno stále jen se bít! Neb jen láskou svou se člověk bohem stává, zkušenostmi, třeba trpkými, se brousí rozum náš, láska život sladký, požehnání dává, a to jednou jistě majetkem se stane velkých mass. 9 A pak, hochu, co nás dneska nejvíc bolí, z duší lidských navždy vymizí jak hrůzostrašný stín – plné klasy budou dány do stodoly a do hnoje přijdou: plevel, koukol, bodláčí a blín. * V šíleném běhu zastav se chvíli na cestě trnité ku svému cíli, život je dlouhý – snad ještě dospěješ, kam tvoje touhy ženou tě žitím! Zastav se, zastav, bláhový hochu, oddechni znaveným svalům svým trochu, líp jíti zvolna, když cesta nepříliš schůdná je, rovná ta cesta žitím. Neb strže, srázy, propasti, tůně šklebí se na tebe a jejich vůně zalknutím hrozí, protož se pozastav na cestě hloží, zastav se chvíli a bystrým okem okolí shlédni, na kámen vzpomínek chvilku si sedni, tůně se šklebí – tož v letu nehleď jen ku svému nebi, zkoumej své síly. Zda stačí dech tvůj přes ony srázy, jež osud pod nohy denně ti hází s výsměchem vraha, zda třpytný ideál, paprsek blaha svitnout ti může. Zda život celý stačí ti k tomu, bys dosah v klopotném, zimničním shonu k cíli své touhy – bys neřek jedenkrát: klam to byl pouhý, trní bez růže. 10