DVĚ MATKY.

DVĚ MATKY.
Maličkého pejska paní mladá, hezká, houpávala denně na klíně, avšak svého synka, vzorná ta matinka, svěřila své chůvě, Frantině. A ta paní milá svého pejska myla každodenně k páté hodině, vždyť to dobré zvíře jí též ruce líže, proto nesmí hynout ve špíně. Neví paní mladá, děťátko co žádá – a pak – o něj ani nestála, měla to věděti, že bude mít děti, byla by se ani nevdala. Dětský křik ji straší, spánek z očí plaší a klid ruší jeho kňourání, a než dětem zvykne, hněvem často sykne: čert byl dlužen tyhle fakany! A proto Frantina hříchy paní snímá, a má ráda toho křiklouna, ne však příliš mnoho, co by měla z toho, vždyť má bujarého dragouna. Dragoun je hoch švarný, a proto ví Fany, že by mohla děti také mít – a má dítě ráda, jen co slušnost žádá – lidé by ji mohli pomluvit. 18 A tak brouček malý ve špíně se válí, co se paní mazlí se psinou, a co vojín milý lásku svoji sdílí dole ve průjezdě s Frantinou. Paní mladá, hezká, hladí svého pejska a pejsek jí ruce líže zas, srdéčko jí plesá, raduje se ze psa a neslyší svého děcka hlas. Pejsek šťasten vrčí, přirost’ paní k srdci, a má paní svou jak matku rád –, oh, ten úděl matky je tak blahý, sladký – pejsek moh’ by o něm povídat. Změnily si role, paní s fenou dole, jen že fena v boudě bolem řve, že jí mladá paní vzala pejska z tlamy a jej miláčkem svým drahým zve. Historie celá: Paní fenu dělá, a fena dál bude bolem lkát – možná, že však paní ustrne se nad ní a dá jí své dítě odchovat.