KRISTUS.
U silnice, zapuštěný do těžkého kamena,
dlouho stál a k nebi týčil kříž svá křivá ramena.
Jako chmurná zřícenina bizarrně se z dálky tměl,
na něm Ježíš Kristus z plechu ve větru se třás a chvěl.
Na kříži se kýval, houpal, vítr hru s ním hříšnou hrál,
a o dřevo začernalé jeho tělem lomcoval.
Byl to stářím zubožený, prohnilý a špatný kříž,
a ten Kristus Ježíš z plechu k nepoznání černý již.
Barvy byly s plechu smyty. Voda, větry, vzduch i mráz
na kříži i na Kristovi pracovaly dlouhý čas.
Rudý, rezem rozhlodaný plechový byl Kristus Pán,
v těle větry divokými překroucen a zohýbán,
pruhy rzivé v světlých dlaních od hřebů a bodných ran.
Byl to stářím zubožený, prohnilý a špatný kříž,
a ten Kristus Ježíš z plechu k nepoznání černý již.
[5]
Proto snad ho z mimojdoucích nikdo, nikdo nepoznal,
proto každý bez pozdravu kolem Krista kráčel dál.
Proto dole každý kmit se, na kříž ani nepohléd –
a když pohléd, ku pozdravu ani ruky nepozved.
Shrben přešel – narovnal se, když se kříž juž tratil v dál,
že se Krista zvetšelého více nežli Ďábla bál.
A kdo tvrdil, že se ani pekla moci neleká,
strachem z Krista rozklepaný žmolil křížky z daleka...
A kdo mohl, raději se dlouhou stezkou do vsi bral.bral,
nežli by šel po silnici, Spasitel kde smuten stál...
Jednoho dne stál tu kdosi – byl to zázrak! Byl to div! –
beztoho tu z dnešních nikdo nepostál rád jaktěživ.
Jednoho dne stál tu kdosi zamyšlen a zadumán
pod tím špatným, starým křížem, na němž visel Kristus Pán
v těle větry divokými překroucen a zohýbán.
Jaký je to zubožený, prohnilý a špatný kříž!
A ten Ježíš Kristus z plechu k nepoznání černý již!
Černý, hrůzu vzbuzující, že juž se ho každý bál,
a byl rád, když na silnici od něho byl trochu dál...
[7]
Stál ten člověk dlouho, dlouho zamyšlen a zadumán,
nad ním visel vyčítavý, špatný, špatný Kristus Pán...
V neděli juž zapuštěný do těžkého kamena
lepší kříž a lepší Kristus k nebi týčil ramena.
Nový kříž – a pěkné barvy, uhlazený v kluzký led,
pěkné dřevo, vkusná řezba – jaký kříž to pro pohled!
A ten Kristus – jak byl krásný! Řek’ by z lidu poëta,
že měl tváře, jak když v sněhu krásná růže rozkvétá.
Že měl tváře, jak když v mléko rudé krve nalijí.
A ty vlasy – jak by zlato teklo s hlavy na šíji.
A nad hlavou aureola jako slunce zářivá,
Kristus, jak teď narozený, laskavě se usmívá.
Usmívá se na ty lidi dole pod ním klečící,
kteří k jeho posvěcení poklekali silnicí.
A když zrnek kadidlových zatopil ho vonný dým,
blažeností nad tou slávou třásl Kristus tělem svým...
Starý farář usmívavý na druhý hned za tím den
ku podivu časně z rána za vesnici vyšel ven.
A před novým Kristem Jezu zastavil se spokojen.
Klečely tu zbožné ženy na prášivé silnici,
k novému se Krista Jezu vroucně, zbožně modlící.
[9]