Místo prologu.

Místo prologu.
Zas nová knížka. Mnozí řeknou: Což nedá pokoj, protiva, je nutno nad vším kormoutit se, nač kdy se člověk podívá? Je pravda, leccos nezdravého v tom dusném českém ovzduší, to sami víme, proč však o tom nám stále hlučet do uší? Co chce, ten starý pamfletistapamfletista, a proč nám cpe své rozumy? proč nemlčí, když o posvátném umění zpívat neumí? Když hluboké on nezná jasy, jež září našim poetůmpoetům, a mysterie tajůplné a snový příval mlžných dum? Když rusých sluncí hořet nezřel ohromných trysků přívaly a s nymfami si nezahrává, jež v lesů flor se dívaly? 3 Když nebolí ho, den že zmíral v úzkostech, zda noc zrodí sezrodí se, a nestaral se, noční ticha jak k symfonii ladí se. (To poesie moderní je, čím nesmyslů víc, tím je líp, a poet nesmí žít jak člověk a nesmí žluč mít ani vtip; čím nerozumných víc slov v básni, náš modní poet větší je).větší je.) Žít v oblacích a nedívat se na naše štíry, harpyje? To nedovedu, milí páni, jsem já už poet takový, co s zemí strostlsrostl. Nesnesu už klam sluchový či zrakový. Nad luzný klinkot hvězdných stádústádú, nad šumot hlubých tajných vod, tam kdesi v Orku, stavím píseň, k níž vichr hvízdá doprovod. A když tu českou bídu vidím, i bezradnost, i stesk i hnět, tu srdce bouří, jak by chtělo se v tisíc kusů rozletět – jak granát, který praskl v poli a ve hrob strh’ pár nepřátel. Jsme v bitvě, hoši! Náš šik couvá. A tisíc kolem chapadel! Jsou slizská, černá. Natahují se pro svou oběť do dálí. Boj bojujeme poslední snad. Kdo bije se? Kdo zahálí? 4 A praskot střelby všude slyšet. A kouře černé závoje,závoje. A malý tambor bubnuje si: Do boje, děti, do boje!