LETNÍ ROZHOVOR.

LETNÍ ROZHOVOR.
Věc divná věru. Král náš, hochu, že by byl proklet Římem? Ajhle, slunko pálí, žně brzo budou. Tedy proklet řekl’s? Těch veder jsme se, hochu, nenadáli. Ach, jaká řeč. Mně na rozum to nejde, na Prusy vždyť sám s králem táh’ jsem kdysi, nad námi kříže na praporcích vlály – ej, v hlavě všecko div se nepomísí. Od toho slunka. Přeukrutně hřeje. A pochovat že nechtěli jej ani? – Ba, třicet neděl ve Vídni kdes ležel a v Římě bylo nad tím radování! Tak, otče, tak. Svět odplácí dnes divno, tu kouše ruku, která dobro skytla. A Řím prý svět. Já nevím. Snad se báli, by jeho duše v Čechách neprocitla. A nového co, povězte mi přece, to víte, Němci v zajetí mne chytli, nic nevím. Ves co a co Braniborci? Do louže z bláta opět prý jsme vlítli! – A pravda, hochu. Braniborská havěť u nás je doma. Biskup jakýs vládne. – Eberhart biskup? Možná, synku, možná, tak divné jméno hned mi nenapadne. Je stará hlava. Sedmdesát roků dost toho, chlapče. Eberhart prý je to a mrskat prý nás bude přeukrutně, kdes’ kostel okrad. Je teď parné léto! 9 – Že kostel okrad? A kde? Který, otče? – Prý kdesi v Praze. U svatého Víta a mnohé jiné. Čím dál, hůř je, chlapče. A český duch tak dlouho neprocitá! I hlad jsme měli. Pobrali nám všecko železní jezdci, lidé biskupovi. A sousedovu Jarku. Co je s Jarkou? – Ej, člověk všecko na ráz nevypoví. Nu, Jarka, znal’s ji, dívčina to hodná, ji chytl jeden, na kůň si ji zvedl a odjel pryč. A ona? Bránila se a vícekrát ji nikdo neuhlédl. – To biskup že by? Kdosi z jeho lidí, však není lepší, tohle že jim snese. – Ach, Jarka, Jarka! Já ji měl rád tolik! – Už ani stopa po ní nenajde se. A kam se chystáš? Na ty Branibory, pan Hynek z Dubé statečný lid shání. – A naše pole? Žně jsou! Musím tam jít, kde není času na žal, vzpomínání. 10