ERITIS SICUT DEUS.

ERITIS SICUT DEUS.
Nad mlžnem věků, v pronikavém zjasnění se obráží kraj rozlehlý a svůdně krásný, pod stromů houští hrdla ptáčat v básnění se předstihují, orel vznes’ se v azur jasný a vzduch se chví, od jeho křídel kroužení jak tísíctisíc jisker by se dolů sesypalo. Kraj rozkošný, zde věru není soužení, zde srdce nechvělo se, oko neplakalo. A prostřed ráje, slunce jasem objatá, jde bytost svěží, plavovlasá, rozesněná, na prsou bez, ve vlasech růží poupata, jde krokem koťat laškujících první žena. Pod stromem rozlehlým krok náhle zastaví a upírá zor na houšť v jistém překvapení: tam v spiralách, jež leckdy oko pobaví, se vine had, na slunci kůži v duhu mění. A ploskohlavec posléz’ v dvorné úkloně před královnou všech tvorů kovový hled klopí: „Jsi, paní vzácná, spokojena úplně se sluncem, které sady rajské v žáru topí, jsi spokojena, paní, s všemi vodami, jež nyvé písně za večera šepotají, se květy, jejichž vůně smysly omámíomámí, a s křídlatými hudci, kteří kol tě hrají? Nic více nechceš, dcero rajské zahrady? Co možno sluhovi, to věru naplní se.“ A Eva šeptla: „Jsou tu různé záhady.“ A ploskohlavec opět sklonil čelo lysé. 47 „Ty záhady, jichž někdy mučí dotyky, nechť tobě, dcero, více nejsou záhadami, všech věcí původ, všechněch věcí zániky, kdo plod sní, pozná, bůh než projde zahradami.“ A Eva hledí. Plod je velmi vábivý, jej nezřela, když ráje houštím procházela. „Kdo pozře jej, své vůli hned se zadiví, jak bůh se vzepne, bohu ve všem roven zcela.“ A Eva vzala. Plod má vůni podivnou, chuť má též divnou, sladký je a omamuje. A ploskohlavec vzpjal se, jeho oči žhnou a sykot prudce jako vítr v houští duje. A slyšet z dálí temné bouře hlučení, hvizd vichrů divokých, jež od severu letí: „Je tvůrčí síla neustálé mučení, kdo jedl, bůh je, v radostech i ve prokletí, všech prasil kosmu v sobě nese znamení, všech rozkladů tu hlubou bolest věčnou, vše tápání, jímž lidské srdce kameníkamení, i neúkojnou touhu bezcílnou a nekonečnou.“ Ať člověk s broučkem v travách lehce zatiká, ať s lvem řve v poušti, s láskou rve se rozvášněný, jak jedno skončilskončil, druhé chvatně podniká, neb kletbou los pad: s ničím nebýt spokojený. 48