MELANCHOLICKÁ SONATA.

MELANCHOLICKÁ SONATA.
Dlí naše koráby v zátokách, neschopny vyplout na širý okeán, vzedmutý vichřicí prudkou, rez hlodal na nýtech, rozhlodal pancíře všecky – hynem a zahynem tou s rezem neslavnou půtkou. Je mužstvo zemdlené, nečinnost ubila vzněty, vlajky jsou spuštěny, do stěžňů chvílemi tlesknou, jak vítr zaduje přes bradla, skaliska rudá – a příboj z dálek nám hourácí písničku tesknou. Do srdce vrývá se, plní je nezměrným žalem, na výspě neznámé trosečník naděje nemá, opět že uvidí přátely s vlajkami svými. Z očí zří truchlivost, na rtech dlí výčitka němá. A přece kdysi (: či zapomnět možno-li toho? :) brázdily koráby, jež leží za větrem nyní, široký okeán, s vlnami hrály si směle – ty časy minuly. Na moře vyplují jiní a sklidí slávu i bohatství objevitelů, vítězů nad mořem, skvělým se zablesknou činem, světy si podmaní, všecko, co v toužení našem hořelo šarlatem, spájelo ohnivým vínem. Rozlehlé končiny válečným naplní hlukem, polnice zabouří, útočné signály zazní. Vítězi dál půjdou, ocení vítězství svoje, milenci Štěstěny, hlomozní, silní a krásní. Nové se objeví hodnoty v zjasněných duších, koráby potomků dostihnou ostrovů visí, kam jsme my nemohli, jednou, vím, doplují oni. Nový lid vzpomene oněch, co byli tu kdysi? 59 A poet zasněný, do dálek slouchaje, tuší, co Orli budoucna uvidí v prostorech bílých, co najdou v hlubinách duší svých prohřátých sluncem, velikým sluncem. V těch závidět chtěl by jim chvílích. 60