SLEZSKÉ ELEGIE.

Josef František Karas

SLEZSKÉ ELEGIE.
I.
Stvol zlomený, květ podupaný, svadlý, na starou bolest vzpomínkou se mořím. Jak lid můj žije? Denně hledím k horámhorám, je přeletět vždy touhou novou hořím. Je slyšet hlasy? Kdo že, synku, tobě do starých ran lil olej rozžhavený? Čí radost třeskla hlasem pušečných salv, když k nebi zněly tvoje marné steny?
II.
S Němcem Polák obejmul se k tanci – překáželi čeští „zaprodanci“. Polský mazur, pruské Wacht am Rajny plod až vzroste, bude tvor to bájný, rusý MinofaurosMinotauros, hněvné zraky – hajlování, bumly, krakovjáky. Ruku v ruce, roztoužené oči. A co Čech? Či do cesty jim vkročí? Němec mečem, Polák karabelou čistit chtěli slezskou zemi celou. Pár hlav sťali. Nové šiky vstaly. Spojenci se toho nenadáli. 69 Smíříme se? Zgody těžkým vínem opijem se někdy pod Těšínem? Zahrají nám „bratři“ notou jinou. Opět zazní ocel nad Lucynou.
III.
Nekvil, nelkej, sousedův kdes chytá stoh-li. Stokrát, Slezsko, o tvé bídě vykřikli jsme – litovali, poplakali, nepomohli. Sousedův stoh že kdes chytá? Ať si hoří! To je moudrost prostředí, v němž žijem, hrstka plavců v rozbouřeném moři. Vratká loď je, ruce plavců unavené. Věštili nám věštci smrt už stokráte snad. A smrt přece naši loďku nedožene. Lepších časů kdysi pozdravíme zoři? K veslům, bratři! Pozor! Rovnou proti vlnám! Vichr ohne nás, však přece nepokoří! 70