První kapitola.
I.
O mladosti, ty naivní a sladká,
jak první pocel, Adamovi v ráji
jejž vtiskla Eva na rty roztoužené,
o vůně jarních dnů a kouzlo bájí
o krásné Venus Anadyomene,
co z mořské pěny vstala, čistá, vznosná,
pod Phoeba polibky, o duho barev,
jež skrývá v sobě prostá krůpěj rosná,
o trylku ptačí, v máji zazvučevšízazvučevší,
o strumení ty prudkých melodie,
o lodi snů, jež bloudíš v zátočinách,
kde z pěny svítí Nereid bílé šije,
o skálo pokladů, co jednou v roce
se otevíráš, aby smrtelníci
se drahokamů krásou pokochali –
zda možno tvojich illusí se zříci?
O mladosti, ty sajko prostřed savann,
již slunce tropů líbá rozžhavené,
to hravé slunce, stejně jak ty, družné,
o motýle, jejž touha k světlu žene,
o fontáno, ty ticho šumějící,
kdo tvoji něhu vyzpívati může?
O počátku a konci všeho žití:
Kdo tvoje proklínat by mohl růže?
9
II.
Mně devatenáct bylo roků,
do Prahy vedla cesta má.
Jak úchvatná je v dějin zoru,
však v „podsvětí“ jak šalebná!
As týden chodím sem tam spěšně
a poulím oči nadšeně
na paláce a rudé střechy
a chrámů věže zasněné.
O čem jsem četl, připoměl sipřipomněl si,
a Prašnou bránu vyhledal
a našel Týn i rathaus starý
a zbožně zřel na Hradčan val.
Ty postavy, jež z povídek kdys
si fantasie vyrvala,
šly opět mlčky starou Prahou,
z jich zraků bolest zírala,
jak znovu šly by na lešení,
jež zrobil kdysi Mydlář katkat,
za pevné svoje přesvědčení,
za chyby vlád všech,všech umírat.
A jiný obraz vyvstal časem,
přes šraňky, zmoly, kamení
to na Špitalské pole hnali
se bojovníci nadšení,
nad jejich šiky černý prapor,
v něm velký, rudý kalich zřít.
Za pravdu boží, za své právo
jdou polem stát, či v poli mřít –
10
a z dálky slyšet chřestot zbroje,
to Němčíků se valí sbor,
jak bouře, když se rozzuřilarozzuřila,
a vody proud se řítí s hor.
A posléz slyšet jeden jásot:
je potřen zhoubce, pobit vrah.
Žel, dnešní Češi vyhrávají
jen v snech a pivních mátohách!
Tak týden žil jsem v rozesnění
a dojmy knížek všelikých
mi vykouzlily půvab mnohý
ve rozprýskaných pražských zdích
i krásné paní, mladé slečny,
i kavalírů dvorných tlum.
Když z toho všeho jsem se probral,
já věru vděčil nebesům –
za blázna neb mne leckde měli,
za venkovského zevlouna
a nejednou mi třeskl v uši
posměšek kluka křiklouna.
Však konec všecko že má jakýs,
já snům jsem oněm vale dal
a večer místo bludných poutí
pár ostrých hochů vyhledal.
A pivo bylo vskutku dobré,
i řečí bylo časem dost.
Nu, Praha! Máš-li peněz dosti,
máš blaženost i veselost!
11
III.
Tož přátelů jsem trochu nalezl si
a v „cizině“ se za čas okoukal
a polní šípek s přeostrými trsy
se panským růžím v lecčems podobal.
I měl jsem radost, že se zušlechťuji
ve kruhu rádců dobrých, laskavých.
Ba, šlo to zvolna. Štiky jinak plují,
hoď štěně v řeku, vzbudí žert a smích.
Nu, každý člověk hodiny ty odbyl
a leckterou slíz pernou poznámku, –
a hněvná slova mezi zuby drolil,
než pustili jej s pány do zámku,
jenž uhlazeným lvům je vyhražený,
do bálů, jež prý hod jsou života.
Nu, chápavý jsem, snes’ jsem ony změny,
jen občas v duši mé se mihotá
cos blýskného, jak pablesk oné zvůle,
jež nad vše drahou kdysi byla mi:
žít nespoutaný, ne jak tvora půle,
žít život plně, všemi silami!
IV.
Po lásce touží mladý věk,
po ženě volá –
jen nudný mrzout broukne si:
zbytečnost holá,
již rozum zdolá.
12
Po lásce touží mladý věk,
o štěstí snívá
a z květů, keřů, lupení,
v šeru jež splývá,
cosi se dívá.
Po lásce touží mladý věk,
po loktech ženyženy,
a když ji shlédneš z večera,
stich’s jako pěny,
jsi rozrušený.
Po lásce touží mladý věk,
po všem, co skrývá.
Zříš hradních paní skvělý tlum
a jedna nyvá
kývá a kývá...
V.
Žel, často šičku minnesänger měl
za paní vzácnou, nevídané krásy,
byl šťasten, že jí dvorně vrkat směl,
opěvat hlásek, šiji, ruce, vlasy.
Ji v toaletách viděl nádherných,
neb fantasie krejčí vzácný věru,
i kdyby sukénku jí vrchní zdvih’,
spodnice valně nevšimne si v šeru.
Prý tetřev ťokající hluchý je,
mne bezpečil už mysliveček mnohý,
i slepý trochu. Láska ukryje
i hrbek malý i ošklivé nohy.
13
Až probudíš se z toho zmámení,
je úzko ti a cosi lupá v zádech.
A naučení z toho pramení:
když blouzníš, blouzni, ale veršů zanech,
neb veršík malý často zrádce je,
po letech shledáš, že’s byl blázen velký.
Tvým chybám moudrý jen se usměje,
však esthét řekne, duch že’s byl vždy mělký,
když přehléds paprsk, jenž se duhou skvělskvěl,
pro bludičku, jež nad bahnisky hrá si.
Žel, často šičku minesängrminnesängr měl
za paní vzácnou, nevídané krásy!
VI.
Šantán! Šantán! Šansoneta,
jak to zvučí, vábí, láká,
chvíli dráždí, nadskakuje –
cítíš, jak se v duši smráká.
Zmdlený duch chce rozruch nový,nový.
Šantán! Šantán! Šansoneta!
šploucháŠplouchá, bzučí, flétnou píská,
do myšlenek tvých se vplétá.
Pikantního aromatu
chtěl bys vdýchnout aspoň trochu.
Šantán! Šantán! Šansoneta!
Odoláš jim, milý hochu?
VII.
Tak začal román. K Soudku zapad
jsem kdysi s dvěma přáteli –
čoud plnil místnost, pivo teklo,
zpěv zněl tu, smích a veselí.
14
Tam venku snad kdosi bloudil hladný,
snad zoufalý zrak k nebi přel.
Zde útulno je, jako v ráji
(snad tureckém), zde život vřel –
a klavír drnčel hezky rušně,
kvapíky, polky, valčíky.
Čas rychle prchá, avšak nedbáš,
jak spěšno letí rafiky!
Já hleděl, hleděl. Pocit nový,
ten bonvivantský, omamný.
Vše nové tu. Jak dávno tomu,
co vyběhl jsem ze škamny?
Z těch písní tryská bezstarostnost
a frivolnost z nich prokmitá.
A náhle nový zjev tu, luzný –
a zazpívala Pepita!
Ji popisovat? Zlaté vlasy
vylétly kulis ze šera.
Labutí šije. Však to znáte –
z očí zří horská jezera.
A pohled ten mi učaroval
od prvé chvíle. Rozumím.
Tu milovat a žádnou jinou –
ji Osud touhám přiřknul mým.
Tak mladistvou se dívkou zdála,
let šestnáct by’s jí nehádal.
A byla k mání. K ní jsem chodil
a nadšené jsem verše psal –
na její mladost roztomilou
jsem epithetta zdobná sil.
A konec konců – věřte, drazí,
že tehda šťasten dost jsem byl!
15
VIII.
Bolesti, bolesti, zklamání, bolesti,
že tebe člověku předtucha nevěstí,
když myslí na růže, v sadech jež rozsety,
na písně rozkošné, na lesy, na květy,
když tone v moři snů, v radostné závrati,
proč kdos mu neřekne: zima se navrátí,
pobledne obloha, slunce hřát ustane,
do zvadlých kvítečků rosa víc neskane,
sníh všecko zasype, mráz všecko popálí,
zpěvavá ptáčata odletí do dáli.
Však člověk zůstane, odletět nemůže –
zbudou mu vzpomínky na štěstí, na růže?
Často nic nezbude z květů těch svěžesti,
sežloutlé lupení pod nohou zachřestí!
IX.
Zde končí román prvé snů mých Paní.
Mně přítel dones její křestný list,
kde sebral ho, to věru nevím ani,
však s údivem jsem tehda počal číst:
„Pepita Tento, v Praze narozená
před lety byla třiatřicíti“.třiatřicíti.“
O čtrnáct roků starší je ta žena!
Tu lásku navždy musím pohřbíti.
I pohřbil jsem. A dosti klidně celkem
a srdce na lov jinam vyšlo si.
Však pozděj vždy i v zanícení velkém
mé oko napřed matrik všimlo si...
16