Ne, nikoho tam není nad oblaky,

Fanda Šimková-Uzlová

Ne, nikoho tam není nad oblaky, Ne, nikoho tam není nad oblaky,
 nás nikdo neslyší – je marné volání a neúprosný života je běh. – – Já kdysi v dětství nespíc v trudné noci, 11 jsem chorou, mladou matku slyšela, jak lkala, lkala k bohu o život. – Ty ruce v přítmí vzhůru sepjaté zřím do dnes. – Zmatek nastal v dětské duši, to čekáním, zda smiluje se bůh, vždyť prosby ony nitro drásaly. – Však – zemřela a dítě zbylo tu. Co dítě bez matky?! – A dnes – dnes znám já zase nebohou, kterousi matku mladou v nemoci. Než ta už prosit ani neumí, jí víra dávno, dávno zklamala. – Však kamsi vzhůru přece beze slov,slov bolesti plné zraky upírá a ruce svírá si až do křečí. Leč běda – marno zřít k těm oblakům, vždyť nikdo – nikdo nás tam neslyší. Prosinec 1905. (Uveřejněno v „Žen. Obzoru“ r. VI.) ___
Básně v knize Výběr z pozůstalých prací Fandy Šimkové-Uzlové:
  1. Ba k čemu vše, když smrť vždy na nás čeká,
  2. Myšlenka je mně modlitbou,
  3. Umím tak milovat,
  4. Já cítím tak hořce, jak smutno tu bude,
  5. Mně úzko je, trudno a teskno
  6. „Dokončit myšlenku“ tak často
  7. Proč vše se ztrácí a
  8. Lásko! jak mám já vzývati tebe?
  9. Tak mi, duše moje, často připadá
  10. Smutku můj, druhu můj,
  11. Jak je, když dech to tají
  12. Já často soumraku ve zášeří,
  13. „Hrdě, hrdě, nevšímavě
  14. Horečně prsty po strunách mi jezdí –
  15. Smějte se mi všichni,
  16. A připadám si jako břečťan malý
  17. Že ráda mám ten podzim šedý,
  18. Trudy a smutky, kdo mne zaslíbil vám?
  19. Touha, touha, touha je
  20. Ne, nikoho tam není nad oblaky,
  21. Jakýsi balvan tíží nám hruď,
  22. Ó tóny, tóny, tajuplně květy,
  23. Osude krutý, tragiko žití,
  24. Ó, přijď již – přijď, ó tichá bolesti,
  25. Znát vášně duše – to je stokrát žíti –
  26. Jsme otroci my – pouzí otroci;