Návrat.

Návrat.
Po letech, po letech v rodnou mou ves vrací mne života příval. Můj krok – krok děvčete na prvý ples, hořelo slunce, kos zpíval. Ten starý kostel a ten černý les, domky se pod strání hrbí, pod brvou roztála vzpomínek rez, na řece ty staré vrby! Přejdu jen; nevím, kam nohu bych nes – do cizích rukou grunt kles náš... Nehryzeš? Ach tys-je Dombrovských pes! Viď, synku, že mne juž neznáš. Zdráv farář? Zdráv rektor? Každý mne bil, býval jsem čertovo kvítí, zdráv starý gróf je-li? Byl Němec, byl, v pokoji nechal nás žíti. 23 V drahou mi školu zřím, pod okna rám, srdce se zachvělo v křeči: děti, ty děti, ty modlí se tam protivnou panskou mi řečí. Utíkám k hřbitovu. Co jsem měl rád, dříme tam, – ne v duši mojí; co jsem byl v cizině, kdo šel v zem spát, polský kříž v hlavách mu stojí. V portále zámku vryt dravý je pták, zobákem rovná si péro. Kdo koupil panství, a čí je to znak? Mrtvi jsme. Toť markýz Géro. Šest židů v dědině, burmistr žid, barevna žlutá u řeky. Tak kles už hluboko, Pane, ten lid, že jsi ho proklel na věky? Ještě otázka; ta nechtěla ven, jak by kol šíje šla smyčka, jak by mi dávila poslední sen – zdráva-li... górna*) Maryčka? Milý byl v cizině. Tož zaprosil bohatec, jakých pořídku... pravda, že od rána do noci pil, měl z čeho, ten barvíř z Frydku. *) Z hořejšího stavení.
24 Ze vsi šel sešlý a sehnutý muž, ret se chvěl, v brázdu se díval. Za hory slunce se sklánělo juzjuž, voněla země, kos zpíval. Sešlý muž, sehnutý, z dědiny šel, v srdci cos těžkého nese... V komické vrásky tvář nabranou měl, vydrž... až sám budeš v lese. *** (Vidíš – a vyl bys jak spráskaný pes, jak by ti v maso rval kleště – vidíš – a je to jen jediná ves – sto jich před Těšínem ještě!) 25