Ostrava.

Ostrava.
Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem, sto roků kopal jsem uhlí, za sto let v rameni bezmasém svaly mi v železo stuhly. Uhelný prach sed mi do očí, rubíny ze rtů mi uhly, ze vlasů, z vousů a z obočí visí mi rampouchy uhlí. Chléb s uhlím beru si do práce, z roboty jdu na robotu, při Dunaji strmí paláce z krve mé a z mého potu. Sto roků v kopalně mlčel jsem, kdo mi těch sto roků vrátí? Když jsem jim pohrozil kladivem, kde kdo se začal mi smáti. 55 Abych měl rozum, šel v kopalnu zas, pro pány dřel se jak prve – napřáh jsem kladivo – teklo v ráz na Polské Ostravě krve! Všichni Vy na Slezské, všichni Vy dím, ať je Vám Petr neb Pavel, mějž prs kryt krunýřem ocelovým, tisícům k útoku zavel; všichni Vy na Slezské, všichni Vy dím, hlubokých páni Vy dolů; přijde den, z dolů jde plamen a dým, přijde den, súčtujem spolu! 56