SMRT CAESAROVA.

Petr Bezruč

SMRT CAESAROVA.
Když Domitian stál pod sluncem Dáků hor transsylvanských v patě, synům země pod ztrátou hrdla ctít jej byl bohem. Tři uzřel jednou, kdož se nesklonili, tož stařec, muž a hoch. A měli tmavé vlasy, jak lesní zvonky tmavomodré oči, pleť osmahlou. – Co, slova Caesarova jste nedbali? – Náš bůh je, Pane, slunce. 85 Jsem synem slunce. – Zůstali tři němi, a v očích četl Caesar pohrdání. Váš kmen? – Z těch sluncem oblévaných a strmých hor jsme, – je nás sedm tisíc. Tož ty tři napřed, pak těch sedm tisíc mi pobijete, kámen na kameni a duše na duši nech nezůstane. A téže noci krev sedmi tisíců svých dětí pilo slunce, kdy splnila se vůle Caesarova. Dva roky potom jel Caesar v nosítkách přes most a Tiber. Oko baziliščí zří mladou ženu, nech tvář zakrývala, přec tmavým vlasem probleskly dvě oči tak tmavomodré jako lesní zvonky. Čí jsi? – Žoldnéře Spetimia žena. Tys dcera Dáků? – Řekl jsi, ó Pane! Tvůj muž tě ušetřil? – Když mečem máchl, jsem řekla, Pane, u kolenou jeho: Kdo mne zabije, zabije Caesara. Jsem kněžka-věďma. – Věrný svému králi... Tvůj klín jej lákal, modré tvoje oči, tvůj tmavý vlas a prolhaná tvá ústa. Je svažte k sobě, vrzte do hlubiny. 86 Jak Tiber vzdul se, žlutou jeho vlnou cos blesklo modrem, jak když zatřpytí se ve svadlém listí v podzim pod kořeny – rád na ně hledíš – tmavé lesní zvonky; meč zazvonil a tůň se utišila. A ten sám večer když těžkou hlavu nad falernským vínem nachýlil Caesar, bručel nad pohárem: Jsem Diem dnes, když Caesara jsem zabil. * Za patnácte roků stál bratr Septimiův chorý stářím nad Tiberem a řekl vojínovi: Zde s toho mostu svrh Imperator matku tvou i otce, když povraždil kmen její nad Dunajem. A téže noci byl zabit Caesar vojínem své stráže, jak suchým Tacit poznamenal pérem. 87

Básně v knize Písně Petra Bezruče: