DEN PALACKÉHO.
Já velikou viděl jsem národní slavnost.
(V mém kraji je pusto a šero a ticho.)
Já viděl českých měst metropoli,
zřel muže se zlatým řetězem stát,
před nímž se korouhve ukláněly –
(před židem z Polské a před panským hajným
do prachu klonil se burmistr mé vsi,
prose o chléb a chrást pro horníků dětíděti) –
Já viděl stožáry k nebesům plát,
já viděl prapory do výše vát,
zřel chvojím a sametem krášlené město,
zřel jásot tisíců k obloze hřmít –
(co je to? Já slyším sirotků vzlyk,
když voda zatopí doly na ráz,
když v hospodě u žida strhne se řež –)
bílé zřel panny jsem v průvodě jít –
(u nás jich není – je v dědině žid,
a lesní a správce – a z čeho chceš žít?)
a v tom moři nadšení stál jsem já tich.
V té kráse, v tom nadšení před okem šla
tichounká vesnička pod Bezkydem,
kde před lety žil jsem a vyrostl já:
94
já vidělviděl, jak rdousí nás před Těšínem,
tož Rótšild a Gutman, gróf Laryš a Vlček,
– a jasný Sir-markýz Géro –
tak před okem táhla mi rodná má ves,
kde před lety Čechové dodýchali
a zněmčená škola a zpolštěný chrám –
A proto já mlčel jsem při slavnosti,
Čech poslední z vesničky pod Bezkydem,
kde můj národ ubili, zardousili
tož Rótšild a Gutman, gróf Laryš a Vlček
– a jasný Sir-markýz Géro – ...
zpívejte, těšte a radujte se!
Žil veliký muž, ten probudil vás?
A nahoře na sever pod Bezkydem
má vesnička česká – ta dodýchala.