AŽ Z RÁNA JSI KDYS VEŠLA TIŠE...

František Emanuel Zelenka

AŽ Z RÁNA JSI KDYS VEŠLA TIŠE...
Já churavěl. – A duší mojí honily se mraky, a duší hřímalo, a palčivé v ní plály blesky, a na obloze Žití černé zřel jsem hnát se ptáky, a na ni bledých do mlžin se zavěsily stesky. Já churavěl. – A v okovech jsem sténal věk již celý, nadarmo o klid volal jsem a vnořoval se v snění a hlavou v šedé narážel jsem stěny nízké cely a luny hnal se za svitem, jenž dřímal na kamení. Juž sesláblý jsem byl, a sténal hlas můj usínavý... Já tupě čekal jsem, kdy hrobem ukončí ta muka. – Až z rána Jsi kdys vešla tiše, mé se dotkla hlavy, a zas mě k svobodě a žití vyvedla Tvá ruka. – 4