K SOBĚ PŘIMKNUTI...

František Emanuel Zelenka

K SOBĚ PŘIMKNUTI...
K sobě přimknuti jsme dívali se, jak před námi se třásl kouř. – A do duší svých jsme dívali se;..se;... do nich ševely stromů, dech pestrých květů, do nich Samota, Ticho lesem volající házelo nádherný blaha květ a poupata roztoužených snů. – K sobě přimknuti jsme dívali se a netušili, nad lesem že chmury roztáhly se, jak černé sítě rozpjaly se, až padal dešť. – Ten oheň uhasil..uhasil... Já svým jsem zahalil Tě šatem a na svá těsněji přivinul prsa. – – Nad námi svítila záře, – na rtech Tvých plály mé rety. Nad námi hnaly se mraky, – jásaly duše nám štěstím. Nad námi chvěly se stromy, – v duši nám zkvétala poupata růží – – – K sobě přimknuti jsme dívali se a zřeli jen sebe a teplo svých těl jsme cítili a zrychlené bití svých srdcí jsme cítili a žár očí svých jsme cítili a zpěv duší svých jsme cítili, své štěstí, své štěstí, sladké své štěstí – – – – – – – – – – – – – – 11
Nad západem slunce zastkvělo se. – S jehličí zvolna stékaly krůpěje do mechu. – Příroda zmládla. – Lesem svěží dýchala vůně, jíž čistá vzpučela poupata růží v zahradách našich – – – 12

Básně v knize K bílé tvé duši: