Vzpomínky na matku.
(Jarosl OttoviJarosl. Ottovi.)
Již schladly ony drahé ruce
navždy, jež dětsvímdětstvím vedly tebe,
jež v štěstí pro Tě žily v muce,
však dnes jich nezříš víc kol sebe.
Je léto tady, všecko voní –
ty květy růží, jasmínu,
mráčky se modrým nebem honí
i v měsícovém zástinu,zástinu.
Vše jako bylo. – Však té není –
té dobré, laskavé tak paní –
již odešla, jak ptáků pění –
nám v podzim prchne z nenadání.
Však viď, že raděj bys teď viděl
kol sebe vlastní hoře, žal,
jen kdyby matičky zjev jednou
Ti aspoň z hrobu povyvstal.
23
Proč nechce Bůh ji ještě vzkřísit,
tu dobrou – maně připadá mi –
a boly Tvé tak aspoň stišil –
By’s obsypal ji pomněnkami?
24