Smrt za svobodu.

Smrt za svobodu.
Píseň o 1 dějství.
Napsal
Josef Krapka-Náchodský.
Osoby.
Zdislav. Emilie, jeho žena. 1., 2., 3., 4. povstalec. Lid.
25 Výstup první.
Rány z ručnice, zpěv, křik, nářek. Z dálky slyšet je stále se blížící píseň (dle nápěvu kovářské písně, refrain: „u nás, u nás!“).
[Hurá! Hurá! Již patří nám ten mír a ta volnost, zlatá svoboda, odstraněna pouta z našeho národa.] Emilie.
Mne hrůza jímá – jak strašných obětí vyžádal ten boj za svobodu – jak děsný to pohled na tu spoustu mrtvých a raněných! Kdyby toto krvavé vítězství znova mělo býti ztraceno – pak nevím – ba nevím – zda by ten lid – ten ubohý lid byl schopen svobody znova sobě vydobyt! Jsem přesvědčena, že nikoliv!
(Pomlčka.)
Těšil mne dnes ráno Zdislav, když mezi soudruhy do boje odcházel, že přijde – nevím – smrt nevybírá – nečiní rozdílu! Proč mne nepustil s sebou, byla bych pomohla zahnat nepřítele, chránila bych Zdislava svým tělem, 27 byla bych padla vedle něho a když by klesal, chytla bych jej do svého náručí a ret na rtu, ruku v ruce vydechli bychom poslední náš vzdech. Vždyť je to strašné – tak strašné – dlíti v nejistotě o život nám tak drahý – nevěděti ani – zda raněn či mrtev – zda jej koně nepošlapali – nebo jest-li někde žízniv v největších bolestech neumírá!
(Zadumá se a zpěv se opět blíží a vzdaluje, pak zpívá):
(Nápěv: „Ó rci, srdce mé!“)
Nepřítel prchá, již boj je skončen a ten lid jásá, že svoboden. Zdaliž pak spatřím já svého muže, zdaž zlíbat mohu jeho tvář! Když večer včera šel v kruh svých přátel, s ním jít jsem chtěla jej chránit jen. Hrůza – co vidím – sem nesou máry a na nich leží drahý muž – (Klesne.)
28 Výstup druhý.
(Po malé přestávce vstoupí čtyři povstalci, nesouce na ručnicích raněného Zdislava a za nimi smutně vchází lid obojího pohlaví, různě ozbrojen.)
První. (Nápěv jako píseň: „Blíže moře u břehu.“)
Nelekej se, občanko, že raněn manžel tvůj, [buď hrda, neb on krvácel pro dobrý národ svůj]. My obklíčeni se všech stran, nepřítel pálil v nás, [tu vyrazil on z úkrytu a vysvobodil nás]. Však co bych já ti vyprávěl, mně bolem chví se hlas, [zde soudruh ti to poví vše a každý jiný z nás]. Druhý. (Nápěv: „Se srdcem divno hrát.“)
Jak bych vyprávěl rád, co dělal kamarád, když jako chabrýchrabrý lev 29 zahnal těch běsů řev – a lid náš jásal vstříc co reku, [však v tom nám v náruč pad’, jsa trefen odněkad ve divém jeku]. Třetí. (Dle arie z opery „Martha“.)
Chci, pokud mi slova stačí, tobě, ženo, vyprávěti zde – stál jsem u něj – vše se tlačí, každý jeho jen viděti chce. „Sláva – sláva!“ všecko volá, „svoboda nechť žije jen!“ [V tom však vidím, druh že klesá svojí krví obarven.] Sbor. (Dle předešlého nápěvu.)
Nelkej, ženo – nelkej více, setři slzu z oka – zjasni tvář – hleď, že jeho smrtí chrabrou osvobozen všechen proletář. Poslyš, ženo – nelkej více, pro něj lká tam všechen lid, [který svého reka povždy vděčně bude v mysli mít.] 30 Emilie (klečí u Zdislava). (Dle nápěvu arie z opery „Troubadour“: „Hvězdo má!“)
Žití tvé z těla vychází, já ti přísahám nad tvým hrobem blahou paměť – věčnou lásku – hvězdo drahá má – ó hvězdo drahá má! Ó drahý muži můj – ach, je – Tvůj cíl též cílem mým – ach, je – Ó drahý muži! – drahý muži! – [Tvůj cíl mým cílem též.] (Podpírá raněnému hlavu.)
Zdislav.
Ach – vy zde – přátelé – to mne – těší! Jak dopadl – boj? Je vítězství?
(Lid přisvědčuje.)
To umru – nyní rád. –
(Pozná Emilii.)
Ty zde – má drahá? Bud klidná – umírám za svobodu a smrt taková je – sladká. Tys dobrá povždy – byla moje – žena – buď hrdou na to – že národ a ty s ním – jste svobodni – já též! – – jsem hrd! Však konec se blíží! Hle – tam genius – genius bratrství – rovnosti a svobody kyne 31 mi – již jdu! – již jdu! – Buďte – svor – ni – –
(Dokoná.)
(Všecko smutně pohlíží na zemřelého. Za skupinou objeví se bohyně svobody, žehnajíc. Rudá záře rozlévá se vůkol.)
Sbor (zpívá). (Nápěv dle písně: „Se srdcem divno hrát.“)
Spi klidně, bratře náš, slib náš i v hrobě máš, v bratrství – v svobodě že žít chcem’ ve shodě, a cíl náš že je lidstva blaho. [A proto klidně spi, lid nad tvym vzkazem bdí, jenž je tak krásný.] E: pk; 2004 32