ČECHIE.

ČECHIE.
Čechie, ty šedá socho kamenná, na město jež shlížíš hmoty tvrdé sněním – jaká se to s tebou stala proměna! Jak tě přioděli v bílém světle denním! Čapku frygickou ti vtiskli na hlavu, V tuhé dlani třímáš rudou zástavu!... Bez života, zdá se, sedíš nehnutě – ale cos v tvém nitru kamenném se budí: po náměstí zrakem pátráš napnutě, cos teď zvlnilo se královskou tvou hrudí – mocný vzdech tvá zvedl ňadra kamenná, ty snad žiješ, paní moje vznešená?... Ach, to šílí rozpálená moje krev, vždyť tys pouze chladný symbol pískovcový, nemůžeš přec slyšet lidu mého hněv, jenž zde ve vzduch tryská plamennými slovy – jsi jen kámen tvrdý, hmota neživá, jíž ret nepřátel se zlobně posmívá... Příšerný teď pokřik náhle zvlnil vzduch, černá spousta lidí v zděšení se rojí, prchá vzhůru – hledím, při sám Bůh: šedá, chladná socha vztyčena tam stojí, štvaným zástupům vstříc mává nad hlavou čapkou revoluční, rudou zástavou! 6. XI. 1905.
49