BLANIČTÍ RYTÍŘI.

BLANIČTÍ RYTÍŘI.
Sen zavedl mne k hoře Blaníku, v níž báje spáti dala rytířům, ochráncům země české, nejhorší až rány, bídy na ni přikvačí. Jak divné vojsko! Bez helmic a bez mečů i kopí, bez luků, i bez praporů, štítů se znaky, i bez hejtmanů, knížat, bez krále! Jdou bez bubnů a kotlů víření, ni pištců nemají a trubačů, jdou bez pokřiku válečného vpřed a bojování jich kněz nežehná. Jdou v bluzách dělnických a v halenách jdou lidu selského, i městský šat zříš v řadách mlčelivých, sevřených, jdou muži, ženy jejich po boku. Ten motykou, ten lžicí zednickou, ten kladivem, ten pluhem ozbrojen, ten knihou, onen pérem jen – jdou všichni ruku v ruce v jeden boj. Boj dlouhý jest, by vybojován byl, věk jeden lidský na to nestačí – 50 však nová pokolení vstávají, svou volí zbraň a v řady vstupují. Kam všichni zraky upírají v dál, tam budoucnost je šťastných národů, již starých řádů na zříceninách nás bojovníky přijmou bratrsky. 31. VII. 1905.
51 III. Epilog [53]