ŽALOBA.

ŽALOBA.
Žaluju na tě, Evropo stará, nevěstko sešlá pochybných vnad – pro požár, který Východem hárá, pro zkázu krbů tisíce chat. Žaluju na tě před tváří Boha, jímž se tvůj denně zaklíná ret, se sluhy jehož kleká tvá noha, aby vám pomoh rozdělit svět. Žaluju na tě pro krve proudy, které se lijí pod Balkánem, které se řinou v skály a hroudy, které tam pije žíznivá zem. Žaluju na tě pro bolest matek, pro sirot slzy, pro nevěst pláč, pro nářek panen, které rve z chatek v žádosti pusté lupič a rváč. Žaluju na tě pro vášně dravé, které tam války probudil řev, kde moh kvést kalich lidskosti pravé, kde mohl k práci zaznívat zpěv... Chtěl bych mít sílu prorocké řeči, která kdys hřměla v Jeruzalém, 92 bych na tě pomstu bytosti Větší přivolal v mocném prokletí zlém. Však i když nemám víry a síly, kterou kdys prorok Eliáš měl – vím, že přec jednou v dějinnou chvíli přijde, čím tebe stihnout bych chtěl. Vím, že i tvoje hodina přijde, tak jako přišla Východu dnes – až toho jitra slunce zář vyjde, nevěstko bídná, potom se třes! Všecky tvé hříchy zjeveny budou, stržen ti s těla klamný tvůj cár, paní teď – budeš ženou jen chudou, tváře ti hanby zažehne žár. Ti, jež jsi v poutech držela věky, svobodni vyjdou na boží svět – nevzhlédnou na tvé pochybné vděky, půjdou, kam volný pozve je vzlet... 17. XI. 1912.
93