POHÁDKA O DRAKU.

POHÁDKA O DRAKU.
Bylo kdysi... Velký drak se přihnal: oheň sršel z očí, tlamy, chřípí, pancéřový ohon bušil o zem, že se chvěla od břehů až k břehům, ostré spáry vtínaly se v lidi, v starce, děti, v ženy, muže, panny, kam se zatly, všecko zahubily. Hrůzu šířil netvor obrovitý, spár kam zaťal, řeky krve tekly – a co nepohubil ostrým drápem, ohněm svým a otravným svým dechem, spolkl živé s celým širým krajem. Pohltil tak dědiny i města, pole, lučiny i šumné lesy, pohltil tak potoky i řeky, balvany i skály, horstva velká s údolími, stráněmi a štíty, se vším, co se narodilo na nich, co zde v potu tváří pachtilo se, co zde v radostech i strastech žilo a co zem tu svoji v štěstí, v žalu nade všecko, nad vše milovalo. Teď vše bylo v nitru netvorově a ten sobě myslil: Všecko ztrávím, všecko v krev mou promění se dračí, v maso mé a v morek mojich kostí, všecko zmnoží moji dračí sílu, celý svět že potom jí se poddá... 103 Ale léta míjela a věky, tvrdé sousto v netvorově nitru stále leželo a stále žilo neztráveno, nezměněno v šťávy, ve krev dračí, ve svaly a kosti. Netvor často v bolestech se zmítal, svíral nepokojné, těžké sousto – a zas těšil se, že beze slunce, bez vzduchu a vody, bez volnosti konečné vše v jeho nitru zhyne a on posléz přece všechno ztráví na zmnožení obrovské své síly. Neztrávil. Co pohlceno bylo, žalostný sic mělo život ve tmách bez božího slunce, bez volnosti, ale přece nemřelo a žilo. Bránilo se ztravujícím šťavám, plníc svoje srdce vínem touhy, která rostla ze vzpomínek dávných na dny svobody a slunce, štěstí. Sílilo své paže citem lásky ke všemu, co netvor pohltil mu, na ohni té lásky kulo zbraně, které pevnou vůlí zocelilo – a když netvor nejméně se nadál, poslední mu chvíle odbíjela. Dlouhověký vězeň v nitru dračím, náhle v sobě seznav obří sílu, povstal, v živoucí svůj žalář zaťal 104 ostří svého kaleného meče, a ač netvor zařval řevem bouře, ač se zmítal, že se třásly hory – vězeň přece prosekal se k slunci, k vzduchu volnému a ku svobodě!... Mečem zamáv nad vztyčenou hlavou, na bezduché stoupl dračí tělo a z hloubi své hrudi, která citem velké radosti se mocně dmula, silným, junáckým svým hlasem zvolal: Hola, bratří, v útrobách kdo dračích úpíte, jak já jsem úpěl věky, slyšte hlas můj: Já jsem na svobodě! Běda vám, ó běda, netvorové, kteří Svobodu jste pohltili! Nebude vám pokoje ni ve dne, nebude vám pokoje ni v noci: pohlcena vždy se hlásit bude, bude klid vám rušit v každém díle, ve sny vaše bude se vám vtírat, bude vaším osudem a kletbou, pokud její spása nenadejde! A ta přijde, třeba po staletích, neboť slyšte, bídní netvorové, Svoboda jest jako Pravda věčná! 23. I. 1913.
105