VÍTR.

VÍTR.
Vítr můj bratr, v haluzích šelestí, koruny kolébá, šumí a šumí, zpívá v nich píseň svobody, o štěstí volných čarovnou pohádku umí. Na křídla vzal mě lehčí než kolibří, silnější, nežli jsou peruti orlí, vznesl mne k světlu, které vše postříbří, letí a hýří, hlučí a horlí. Přes pláně letí, přes pole, zahrady, ve skalních skulinách divoce hvízdá, v doubravě pln zas veselé nálady v haluzích ptačí kolébá hnízda. Od země vzhůru vznáší se k oblaku, pod nebem honí jej, tvar jeho mění – já tu s ním letím zbavený útlaku, není zde úzkosti, bázně ni chvění. Oblak, náš bratr, zhalil mne mlhavý, zakryl mně hory i doliny země – vítr nás oba unášel v dálavy, zdola jen děla k nám duněla temně. Nevím, jak dlouho výškou jsme neseni, není zde času. Teď zdá se, že stojím. 125 Dole je ticho po zemětřesení, vůně sem vznáší se, proniklá chvojím. Vůně tak známá, a milá předrahá – naše jen voní tak domácí lesy. Oblak se zdvihl – pohled kam dosahá, domov můj, nejsem již daleko kdesi. Má je to země, a přece tak jinaká, než ji znám od času, co umím chápat – červánkem východu barví se oblaka, ne jako v tesklivý, krvavý západ. Nebloudí smutek od meze k pomezí, nezírá na Prahu s pustého zámku, neřinčí v každém pohybu řetězy, nenosí na čele pohany známku – chodí zde radost od horstva k pohoří, do hradu přivedla zástupy lidu, volné má ruce, svobodně hovoří, na hrdém čele zář blaha a klidu. Není zde mrtvé, nehybné ovzduší, v němžto se morová nákaza rodí, do mozku vniká, do srdce, do duší, citu a vůle chorobu plodí – volný vzlét vítr přes hory, po pláni, od Sněžky k Boubínu, od něho k Tatře, 126 nákazu otroctví, smetí, prach vyhání, aby tu neznělo „pane“, jen „bratře“. Radost a sílu vane mi do duše, náhle že cítím je za miliony – odevšad slyším fanfáry z Libuše, odevšad velkonoc hlaholí zvony. Nejsme již tedy země své nehodni, Nejsme již bídnými, kleslými raby – jsme tedy přece, konečně svobodni, nikdo z nás není již podlý a slabý!... Vzkřikl jsem – vítr v haluzích šelestí, stojím tu probuzen z kouzelné dumy. Chmurno jest vůkol, vítr jen o štěstí volných čarovnou pohádku šumí... 1. IX. 1918.
127