DEN RADOSTI.

DEN RADOSTI.
Zář slunce na nebi a v každém oku, co procitlo jich českých po zemích – zas ponejprve u nás po stech roků se radost rozešla a zazněl smích. Vše srdce zajásala, všecka ústa, všem volno jako vyšlým z vězení, vše cítí, velkého cos jak nám vzrůstá, co v svobodné nás lidi promění. Dnes mezi námi není stínu smutku, jenž chladil nás jak mlhy podzimní, smích přerýval nám, jak by při zlém skutku nás dopadl, že z úst nám v žalář zní. Dnes radost v širou rodinu nás pojí, jak zemi když byl zvolen Jiří král, že konečně jsme ve své vlasti svoji, že sladký plod nám spad, jenž krví zrál. Tam, kde nám kdysi krále vyvolili, nám prohlásili smavou vládkyni, již tušívali jsme jen, když jsme snili, let sta když věznili ji zlosyni. Tam předvedli ji před tvář všeho lidu: proud vlasů s hlavy bez koruny vlá, 137 jen rudá čapka na nich září vidu a pod ní tvář jak divem omládlá. A tělo nehalí se v zlatohlavu, jen v lehkou řízu bílou, červenou – a jako občanka hned mluví k davu řeč zvukem sladkou, ohněm plamennou. A všecka srdce bouřně vstříc jí bijí a ruce vše se tyčí k přísaze, že budem jejím lidem přímých šíjí, s ní půjdem v radosti i v nesnáze. I usmála se – a my pocítili, že boháči jsme, včera žebráci – pak zavolala Volnost ze vší síly: „Teď radujte se – a pak: ku práci!“ 29. X. 1918.
138