ARCHA NOEMOVA.

ARCHA NOEMOVA.
Pýcha králů vzrostla nad štít Himálaje, umínila si, že vzroste do nebes, všecek lid že zotročí a všecky kraje – zvolala, a rozlétl se války běs. Od pluhu bral muže, od knih, od kladiva, ozbrojil si miliony otroků, výš a výš se pjala jeho touha divá, by i Bůh mu sloužil v nebes vysoku. Odvrátil Bůh tvář svou od šílené země. V mracích pohasla zář slunce spanilá, blesky vzhořely, hrom rozduněl se temně, rána za ranou svět celý zděsila. Moře z břehů odevěkých vystoupilo, dál a dále řvaly jeho příboje, zhlcovaly země, vše, co na nich žilo, štvaný člověk neměl nikde pokoje. Jenom národ Noe, za pravdu jenž boží povstal kdys a za ni věky krvácel, pouta na rukou a kolem skráně hloží, nezachvěl se, víry v pravdu neztrácel. Po sto let již budoval si archu pevnou, nebál se, že potopa ji pohltí, 150 mlčky vstoupil v ni, ač s tváří neúsměvnou, v loď svou, jíž chce věren zůstat do smrti. Vlny kolem pěnily se, bouří řvaly, nejvyšší již pohoří v nich zmizela – jenom archu vznesly, jenom koráb malý, vše co pohltila hloubka setmělá. Klid byl v srdci lodi, Noe tiše čekal, Bůh až shlédne zase na zem proradnou – vlny vzdýmaly se, on se nepolekal, trpělivě ždál, až vody opadnou. Všecko zhltly vlny, císaře i krále – on měl ve své arše z vůle boží hrad. Teď se zastavila v plavbě nenadále – na svůj vrchol vlídně vzal ji Ararat! 1. XI. 1918.
151