PO ROCE.

PO ROCE.
Žalář zbořen. Jásal všecek lid, písně Svobody si v zříceninách zpíval – a když nejvýše se vzedmul cit, nadšení když vzrostlo v mocný jarní příval, Svobody šli chrám si postavit. Heslo letí od hor ku horám, ruce horečnatě odstraňují rumy, základ kopou, teší kámen, trám, zdí a sloupy vztyčují, jak nejlíp umí – a již Svobody tu září chrám. Vzrušen díval jsem se k oltáři, před nímž rozradostněný se národ modlí k té, již držívali v žaláři, jejíž údy na kříž rozpjali a zbodli. Odešel jsem, radost na tváři. A když přišel jsem v ta místa zas, na prahu mi žasem zkameněla noha: lid tu byl, však svatý žár mu zhas, chrámem vlní se, však ne by hledal Boha, písně nezněly, jen kletby hlas. Nad stolky se měnců kloní líc, chtivě po penězích vztahují se dlaně, kupčík chválí zboží z plných plic; 162 tržnici si učinili z domu Páně, klenbou rozléhá se: Kdo dá víc! Na oltáři kdosi jak by štkal: Svoboda tam krvácí z ran starých znova. Cháska však jest jako kámen skal, cit jí zhasl, kupčí, rouhavá má slova... Kde je Kristus, by ji vymrskal! 25. IX. 1919.
163