SNAD SE VÍC JIŽ NEUZŘÍME...
Snad se víc již neuzříme,
prchnou léta, prchnou časy,
nebudeš, co bývala jsi,
snad i stříbrem zkvete vlas,
oba dva se proměníme –
ale co nám v srdcích dříme,
bude kvésti zas a zas.
Dny nám budou míjet dlouze
pod oblohou, plnou stínů,
jako bývá v chladném říjnu,
jako v smutný listopad –
pusto bude, v duších pouze
květ náš bude kvésti v touze,
ač kde jaký kalich zvad...
Smrt pak jednou řekne: „Dosti“,
žití mé svůj prapor svine,
zamknou se Tvé oči stinné,
že jsme byli, řekne svět,
pohřbí Tvé i moje kosti,
budem patřit minulosti –
ne však duší našich květ.
Jako nyní vzpomínkami
přeletíme širá pole,
pouta naše v zemi dole –
a my volných duší dvé
49
lidské bídy nad horami
v objetí si padnem sami,
každý bílé kvítí své.
Zanesem je v jiné světy,
kam ni oblak nevzlét němý,
vsadíme je v jinou zemi,
nežli v které zbyl náš prach –
než kde zbyl náš osud kletý,
jenž nám slzou zhášel vzněty,
našich snů a tužeb vrah...
12. II. 1899.
50