HORSKÝ KVĚT.

HORSKÝ KVĚT.
Pouštím již z ruky rozvahy otěž... Přede mnou leží váš růžový list a na něm kytička, stříbrná protěž – – Musím ty řádky vždy zas a zas číst!... Jaká to vůně těch stříbrných květů zdánlivě suchých, jen v herbář je dát – ale co dřímá v nich ukrytých vznětů!... Já mám ty květy tak rád, ach, tak rád! Cítím tu vůni, již ze skály ssály – byla v ní zakleta tisíce let –; tam, kde jen volní větrové váli, vzpučel ten hebounký, stříbrný květ. Paprsky hvězdic jak vaše pleť hebká, vůně, jíž dýše jen, paní, váš vlas – – – Proč mi teď napadl Hamlet a lebka? Proč vidím, s kosou jak kolem jde Čas? Musím, ach, na skálu, protěž tam kývá, byť by to bylo i tisíce stop! S mlhami v dálce kruh obzoru splývá, pod skalou, vím, tam je hrob, tam je hrob... 25. VII. 1898.
119