POJĎ SE MNOU!

POJĎ SE MNOU!
Pojď se mnou, duše, na mé výšiny, kde rostou květy ze semen mých snění, kde cítím se tak sám, tak jediný, kde velké hvězdy planou v světlo denní. Tam takové vždy ticho spočívá, že slyším myšlenku, když v duši vstává, jak motýlem se z kukly dobývá a přejemnými křídly v rozlet mává. Tam nedolétne země šedý prach, ni ohlas pusté žití toho vřavy – tam ze země jen plane zoří nach a tiše stoupá vonný oddech trávy. Blíž nežli žilobití našich měst tam jsou mi Velký Vůz a Lev a Lyra, co zde jen plamínek je drobných hvězd, to tam jest jasných světů plocha širá. A vidím na nich nákres hor a vod, i oblaky jak nad nimi se sunou – co bývalo mně bílé hvězdy bod, je duši víc než lidských nocí lunou. Já bytostí tam lepších tuším ruch, jak minulosti stíny když se budí – 187 však marně povznést k nim se touží duch, když zamřížen jest žebry lidské hrudi... Ó, duše bílá, mojí perutí buď na nejvyšším lidských snění štítě – kam nevznese mne síly vzepnutí, tam povznes Ty mne, holubice, dítě!... 11. III. 1901.
188