báseň bez názvu

Jan Rokyta

„Hola, děti, kde jste rozběhly se, hola, ženo, slunce na poledni, čas je zasednouti k plné míse! Hola, druži, ke mně v kolo sedni, rozprostřen již ubrus jarem tkaný, mechem, travou, květem vyšívaný; mísami nám budou lopuch listy, jež se nad potokem rozložily, na mísy snad Máši ještě zbyly jaké boží dary, pramen čistý pomůže nám divy obnoviti, konané kdys v Galilejské Káni, a tak v jedlí vonném stínu skryti odpočinem v slavném hodování.“ Vilémův hlas vesele tak v tichu rozléhal se lesem u jezera, a již ode břehů, z houštin šera dívka, přítel, žena k němu pílí – a kde les jen šuměl, v příští chvíli plno zvučí hovoru a smíchu. Vilémův zní ze všech nejhlasněji, chvílemi se ve dvojici smějí on i Máša, ba i dívka časem zasměje se hrdliččiným hlasem. „Nuže, Jene,“ Vilém hovor spřádal, když se radost, vzešlá při tvoření, 235 trochu vyšuměla, „kam jsi v snění zašel poetickém, co jsi vkládal zdobných do veršů a do souznění? Já jsem skončil náčrtek svůj prvý, slunné letní jitro nad jezerem. Stín teď ustoup, vrhaný v ně drvy, paprsk slunce padá kolmým směrem a tůň v jeho políbení svítí, jako roztavený kov se nítí, novými mne kouzly vábí, volá, že jich svodům štětec neodolá. Sem se vracet budem zas a zase – příliš vábí mne ta lesní voda. Chci ji zachytiti v slunojase, i když večer nebo oblak dodá zamyšlení jí a tajemnosti – snad se přiblížím i tvému snění, stlumím na obraze barvy denní, dodám hrůzy mu a příšernosti. Dříve rád však slyšel bych tvé dílo, jež se pod klenbou těch lesů stinnou této vodní tůně nad hladinou z hlubiny tvé duše vynořilo.“ „Nepřál mi jak tobě, bratře, osud,“ Jan se na to ozval Vilémovi, „tvůrčí chvíle nepřišla mi posud. Myšlenky zas jiné zákmit nový přiblížil mne tvému pohlížení. Vzorem mým již ostrov smrti není 236 v stínu černých cypřiší a mračen – obrazem byl jiným pozatlačen, který nemění nic na přírodě, neubírá světla době denní, nepřidává stínu temné vodě, ale přece stejný smysl tají, jímž i cypřiše se rozchvívají nad hřbitovy hroby zvlněnými, jímž dýchají lesy za podzimi, chlad kdy vane z popelavých mraků, na jih obrací let tažných ptáků, a kdy v spadlém listí pod kročeji tiché vzdechy o zmaru se chvějí. Viz tam v dáli kmeny vyvrácené mlčelivé tůně na pokraji – nejsou-li, ač sluncem ozářené, svědky téže všeničivé moci, která v smrti ostrově se tají? K čemu rozprostírat stíny noci, když lze nalézti i v slunce lesku obraz, plný odvěkého stesku? Tak jsem řek si – ale v příští chvíli květ jsem uzřel nad hladinou bílý, který jinou cestu ukázal mi. A tak stojím zatím na rozcestí: stín tam chmurný duši vnuká žalmy, květ zde píseň života a štěstí.“ „Opusť stín, nech žalmů,“ Vilém volá, „vzdej se květu, k životu jenž zve tě! 237 Stín tvůj pravdu má, však jenom zpola – plnou květ má na jaře a v létě. Život jiné hloubky ještě tají, hlubinu než pomíjejícnosti. Nejblíž jeho pravdě být se zdají zmozolených dlaní lidé prostí, kteří za pluhem jdou v širém poli, cepy vládnou, kosami a srpy, horko dne a tíhu jeho trpí – ale vše, co hněte je a bolí, tiše nesou jak ty jejich role, rádlem do hluboka rozbrázděné, jako jejich klasy pokosené, odevzdané cepům ve stodole – a když radost přijde, vzdají se jí, zpívají si, ze srdce se smějí. Já se, brachu, učím v téže škole: ve přírodě pod nebesy, v šíru v život čerpám svoji chuť a víru. Zde se učím snášet déšť a chlady, nezoufat, když kroupy padnou v sady – ale smát se, slunce svět když zlatí, a když přijde láska, milovati... Také, když mne žízně trýzní plamen, hledat živý, ukojivý pramen. A ta právě hrdlo moje pálí, když už láhev vyprázdněna do dna. Ujmi se jí, švegruše má hodná: u cesty zde v nevelké prý dáli studánka se kryje v křovin shluku, 238 obraz kde jest na šedém pni buku. Přines vody svaku Vilémovi, sice zemře – a Jan motiv nový bude míti pro svou píseň zmaru.“ „Půjdu se slečnou,“ Jan rychle praví, „přinesem ti spolu toho daru, jehož doušek život zas ti vrátí, o němž umíš tolik horovati. Vidíš, příteli můj usměvavý: smrti stín jsem zřel se z tůně zvedat – teď jdu pramen živé vody hledat!“ A již s Blaženou se stezkou brali k cestě, která přivedla je zrána, s obrázkem buk aby vyhledali, pod nímž studánka prý uschována. Vůní pryskyřic a dechem chvojí, stínem stromů a zas v slunce jasu zvolna stoupaly jich kroky dvojí. Mládí krokem dívka, útlá v pasu, lehce vznášela se po pěšině jako bělásek, jenž v slunce svitu nedaleko na palouce lesním poletoval s květu ke květině. Jan jí k boku – ona tiše jde s ním, a on náhle v divném rozechvění marně hledá vhodnou k řeči nitku. Vtom zrak zbloudil k bělostnému kvítku, jehož střed byl jako zlato skvělý. 239 Jan se sklonil k lupínků těch běli, utrh květ, jej vnadné dívce podal a tak hlasem rozechvělým dodal: „Vezměte květ, který podobá se vaší duše běloskvoucí kráse.“ „Což vy znáte moji duši, pane?“ řekla dívka, v tmavých vlasů vlny vplétajíc si kvítko darované. „Neznám jest mi obraz její plný, ale za rozmluvy na balvaně v takovém se zjevila mi světle, jak to kvítko sněhobíle zkvetlé, jež teď ozdobuje vaše skráně.“ Zdvihla k němu svoje oči tiché, a on zřel v nich pravdu potvrzenou slov, jež vyřkl o bělostné Psyché této dívky, která už je ženou citem svým a žití pochopením, ač je zpola ještě dítě věkem. Co zřel v pohledu tom snivě měkkém, bylo září, na úsvitě denním zanícenou rosné ve krůpěji, na motýlích křídlech bílým pelem, čistou liljí v rouše běloskvělém. Vše to říkalo: Hle, jak se skvěji! Vábilo svou bělostností sněžnou – zároveň však mělo prosbu něžnou, 240 tichou: Prosím, nedotýkej se mne! „Nesetřes mne ve prach“ – krůpěj ždála čiré rosy, která v květu stála; „nešetři mne“ – bílé křídlo jemné, pelem poprášené, prosbu šepce; „netrhej mne“ – prosí kalich bílý, spanile jenž na stvolu se chýlí... Zdvihla k němu oči – a zas hebce přikryly je dlouhé, tmavé brvy. Krásné líce zardělo se krví, ale rty se slovem nezachvěly. Ani on již nehledal, co říci. Mlčky šli, jen citů ve směsici duše jejich tiše rozprávěly... Aj, tu cesta. Tudy přišli zrána, tam snad studánka jest uschována. Ano, tam zve jasná zeleň buku, na kmeni zřít obraz ověnčený, dole zřídlo skryto v křovin shluku, kde se blatouch žlutá rozptýlený. Dívka k studánce se nachyluje, zelené Jan větve odhrnuje dívčí nad hlavinkou, nad kadeří – a než myšlenku moh zachytiti, ret již lehkým políbením v šeři větví schvěl se na vlas, v němž se kvítí jeho rukou utržené skvělo. Ve mžiku však rychle vztyčil čelo. 241 Dívka pohnula se. Ucítila pocel, jenž se dotkl jejích vlasů?... Před ním stojí spanilá a bílá, vyzařujíc liliovou krásu, nápoj podává mu křišťálový, nezve sic ho zdvořilými slovy, ale tichým, slunným pousmáním, v jehož záři radost stoupá k skráním, touha celým nitrem rozlévá se po té sladce usměvavé kráse. Zároveň však v oku krůpěj rosy „Nesetřes mne ve prach!“ tiše prosí; – bílý motýl, nesoucí se k čelu, tiše žádá: „Šetři mého pelu!“ – a květ lilje, z duše zkvétající k čisté neposkvrněnosti lící, by jim vznítil mládí aureolu, tiše volá: „Nech mne na mém stvolu!“... 242

Básně v knize Láska (in Sebrané spisy básnické Jana Rokyty, svazek druhý):