Sníh rozsypal se s šedé oblohy
a na zem prokřehlou se tiše spouští,
v kraj zmlklý, zimou zpustlý, ubohý,
v lán holý, za ním na trnkové houští,
v strž rozervanou, v uschlou trávu lad
a na zamrzlý močál pokraj lesa,
i na modřínů holých dvojí řad,
i na bor temný padá, slétá, klesá...
Jak bílých květů něžné lupeny,
jak pírka s bílé holubičí hrudi,
pln jednotvárnosti i proměny
sníh padá hned jak v snění, hned se budí,
hned vločky jen se tiše snášejí
níž, níže, tu se zahoupají v letu
a zase spouštějí se tišeji
jak drobné plátky z tisícerých květů,
jak holubičí bílé peříčko,
jak pampelišek přelehounké chmýří –
hned, sotva vítr vstane maličko,
se poplašeně rychlým letem zvíří
a v roje bělásků se promění.
Ti laškovně se v plachém zmatku honí
i křídlem svým i větrem neseni,
hned výš se vznesou, hned se níže kloní,
tu rozlétnou se a zas v těsný kruh
se slétnou, jenž se žene jedním směrem,
zas rozptýlí je cosi v nový ruch,
261
hoj, v rozmaru a v reji tisícerém –
a pojednou jak v proutku dotknutí
ruch všecek ztichne, život prchne rázem
z motýlích nesčíslných perutí,
vše jenom zvolna, mrtvě padá na zem
jak setřesená bílá okvětí,
jak pírka sněžná s prsou holubice,
jak pampelišek chmýří v podletí,
jak běláskových křídel na tisíce,
jen mrtvých křídel bez měkounkých těl,
jimž odervána byla čísi dlaní,
z nichž čilý život navždy odletěl
a klesají jen níže bez ustání...
Níž, níže, níž se snáší bílý sníh,
až zachytí se temném na jehličí
neb v pustém sadu holých na větvích,
či v šedém plotu na plaňce neb tyči,
až na doškové střeše spočine
či na sousední ulehne si rudou,
až padne v suché lože bylinné,
či za tvrdou kdes uloží se hrudou...
Dál, dále bílé vločky padají,
dál, neustále tiše, tiše sněží,
až na vsi, v polích, celém na kraji
sníh bíle padlý bez poskvrny leží...
Zjev stejně čistý jako padlý sníh
se dívá oknem v hustou chumelici:
jak lilje čelo, zlato na skráních,
pomněnky máje kvetou v zřítelnicích,
262
na tváři planou jitřní červánky,
rty mladě svěží jahodami zrají,
v bělostném hrdle ptačí zpěvanky –
a cudně mizí šatu pod okraji
pleť vonná jako konvalinky dech
a hebká jako samet, který skrývá
hruď panenskou a v měkkých záhybech
níž k nožkám ladně vytvořeným splývá.
Rty pootevřely se bezděky
jak poupě růžové, jež puklo právě,
zrak zahleděl se ve kraj daleký,
v rej bílých vločků, laškujících hravě,
v ten stálý, avšak bezševelný ruch,
jenž plnil prostor od oblaků k zemi,
jenž míháním a vzlety plnil vzduch,
byl pohyb neustálý, ale němý.
Zří oči, rozevřené široce,
zří duše jako jitřní úsvit mladá,
jak sníh tu klidně a tu divoce
v kraj milý, dobře známý padá, padá,
jak zapadává skrovný dědův sad
i záhony teď zpustlé babiččiny,
i plot, jenž chránil jejich malý hrad,
útulný domek podál od dědiny,
jíž s několika druhy stráží byl;
jak pěšinu jí milou zapadává,
jež za letních ji vodívala chvil,
kde vůní zvala posečená tráva;
jak za paloukem padá na pole,
kam pěšina ji vedla mezi klasy,
263
kde chrpy trhala, květ koukole
a vplétala je v bujné, zlaté vlasy;
jak padá v smrčí, v němž se ztrácela
pěšinky stuha, hledajíc si cestu,
kde temná hradba boru strměla,
kde kroky prozrazoval praskot klestu,
stín chladivý kde na čelo se klad
a v duši táhlo sosen rozšumění,
mír neslo v ni, byť neklid tam byl vlád,
a budilo v ní nespoutané snění.
Teď bílý sníh se sypal i v ten bor
i v cestu při něm divě rozervanou,
kde zápas příval ved a stráně vzdor
a myslivna kde stála od vsi stranou –
teď zapadával sníh jak všechno kol
i střechu její vysokého štítu
a padal na dvůr její, na topol,
že vše již v pouhé bělosti se skví tu.
Však za chvíli vše mizí v závoji,
jejž hustší metelice náhle stkala:
již před zrakem ni topol nestojí,
ni myslivna, kam k družce utíkala
kdys malá dívčina, teď vábný květ,
ni širý za myslivnou sad, ni lesy,
ni stráň, ni vrchů dlouhotáhlý hřbet –
vše ztratilo se v chumelici kdesi
a snivý zrak jen stíhá vločků rej,
jen stíhá mihotavé, bílé skvrny,
jež sype, honí zimy čaroděj
v divoký, němý tanec povětrný.
264
Dvě bílé ruce maně v údivu
se spjaly na hrudi a prsty spletly,
zrak hleděl v náhlém citů přílivu
v sad dědův zase jako májem zkvetlý
a mezi stromy v palouk pohlížel,
teď bělejší než v pampelišek chmýří...
Zřel, dál jak všecko ztrácelo se, žel,
v živoucím oblaku, jenž tančí, víří;
i pěšinka i pole, močál, les,
vrch, úvoz, myslivna, sad, topol při ní
a besídka, již popjal zimolez –
vše jakby kouzlem ztraceno jest nyní.
I ona sama jak by nebyla
v tom čase, který právě nad ní plyne,
jak metelice, jež se zvířila,
by odnesla ji nazpět v doby jiné,
zpět o několik let, kdy dívčinkou
zde pobíhala oblých, dětských tváří,
kdy paní lesní zvala tetinkou,
když přibíhala do myslivny k Maří,
kdy všecko tam ji kouzlem vábilo,
že nemívala u babičky stání.
Vždyť nikde tak se pěkně nesnilo
v her stálé změně jak tam pode strání,
kde družkám byla chatou z pohádky
besídka stará, v zimolezu všecka,
kout útulný kde vábil za vrátky,
by zdobila jej fantasie dětská,
by z lopuch, jež tam na div bujely,
265
si děti vytvářely slunečníky,
jež za chvíli již v koutě ležely
a byly lůžky, na něž jezevčíky
dva kladly, věrné dětí průvodce,
neb zase postýlkami pro panenky,
jimž Jiřího si zvaly za otce – – –
A náhle ztratily se jako mřenky,
kout opustily, loutky, lupeny,
v hloub sadu kamsi letem odeběhly,
dva živí obrazové proměny.
Psi za nimi a k nohám si jim lehli,
když velitelky trávník přilákal,
neb s udivením vzhůru pohlíželi,
když ze štěpu duch dětský dům si stkal,
jenž na jediné noze stojí celý,
jak o tom praví krásná pohádka,
a když se v dům ten vyšplhaly rychle
jak rozmilá dvě, hbitá koťátka
a seděly tam jako myšky ztichlé.
Však lákával je tam i vábný plod,
slaďounké třešně na počátku léta,
neb višně nakyslé je zvaly v hod
jak ptačí druž, jež opodál se slétá;
ba rostly tam i páry náušnic,
jak třešně každý oblý, rudý, hladký,
jimž v klenotech se nevyrovná nic,
neb šperk to byl i rozkošný i sladký.
A potom zrála letní jablka,
jimž rovných jistě nebylo ni v ráji.
Ret plný, dětský při nich umlká,
266
a při jejich si šťávě mysl bájí,
že plody to jsou z luzné báchorky,
jež zlatem plály, medem oplývaly –
a ony princezny jsou, švitorky,
jež pávicemi na strom přilétaly,
když byla noc a všecko spalo kol,
když měsíc v krajinu mdlou záři linul,
vše ticho bylo, nehýbal se stvol
a pod stromem princ krásný odpočinul.
A divná věc, že mysl děvčátka,
když snula si, jak přiblíží se panic,
jak vyprávěla stará pohádka,
princ bez poskvrny od vzdálených hranic,
by vyprostil ji z kouzla, zakletí –
že duše dětská tehdy dávno kdysi
vždy blouznívala o něm na sněti,
že Jiřího má postavu a rysy...
Ach, co vše chovala ta zahrada,
jež dítěti se zdála nekonečnou
v čas, který nedbá, že list opadá,
jak vše by trvat mělo dobu věčnou!
Ty neprostupné malin houštiny
a keře rybízu a keře srstky,
že zdálo se, že mohly hodiny
plod vábný otrhávat v drobné hrstky
a nebyly by ani poznaly,
že ubývá těch požehnaných plodů,
jak sýkorky jen dvě by zobaly
a byly splašeny hned od svých hodů...!
267
A když jich nevábil již rajský sad,
když syty byly jeho sladkých darů,
byl dvůr tu, na nějž hnal je touhy chvat,
dvůr nepřehledný, obdélného tvaru,
pln jiných zase pro ně půvabů.
Zde drůbež všeliká se procházela
a pírka ztrácela jak z hedvábu
a pěkně barevná, že jen se skvěla
mladistvým očím, chtivým proměny.
Zde rybníček byl pro kachny a husy,
tam kurník starý, divně roubený
a holubník, v nějž hlučně holub rusý
se vznášel nebo šedě modravý,
dál chlévů tmavé, starobylé sruby
i seník s vůní sena, otavy
a kůlna, pod níž odpočíval hrubý
vůz žebřinový, pluh a co vše víc!
A nejvýš, na hořejším konci dvoru,
zve děti stodola, je lákajíc,
by uzavřely se v ní na závoru
a pod záštitou dvojích pevných vrat
ve vzduchu, plném vůně slámy, zrní,
by zbásnily si pohádkový hrad,
v němž princezna sní dlouhé věky v trní.
A často v slámě tu, hrou znaveny,
dvě družky zdřímly snem, jejž dětská doba
jen dává, objavše se rameny,
a s nimi jejich věrní strážci oba:
jak uhel černý Rys a hnědý Brok.
Sní dítě, šípků spleť že hustá, těsná
268
ji zajala, že spí tak mnohý rok,
až políbením princ ji budí ze sna.
Procitla, ručkama si oči mne
a pak je údivem a žasem šíří:
co snila, vidí za bílého dne –
princ její na ni usmívá se, Jiří.
„Aj,“ volá student, „konečně vás mám!
Což ve dne spí se? Dolů, lenouškové!“
A smějící se děti snáší sám
a sám je doprovází ve hry nové.
Však i když nepřišel a vstaly samy,
na dvoře nepoznaly, co jest nuda.
Den plynul stálou změnou jim a hrami,
k nimž posloužil jim kámen, písek, hruda –
neb zaujal je životem svým dvůr,
sluch vnímal jeho hlasy rozmanité:
kvokání, kdákot, krákorání kur,
tam zahoukání holubice skryté,
když holub dlouho vrkal na střeše,
hus tichý štěbot nebo zakejhání
či kachen hluboké a krátké hlasy,
krav zabučení, z chléva zachrochtání – – –
„Ach, co vše sobě povídají asi
ti čtvernožci a ptáci!“ – děti sní.
Zas v pohádce jsou, divnou rybu jedí –
a zvířecí už řeč jim jasně zní,
co dvůr si povídá, už kouzlem vědí...
Teď paní lesní vyšla z myslivny
a zrní rozhazuje plnou dlaní –
ach, jaký shon to chvatný, předivný!
269
Vše sbíhá se a slétá k dobré paní:
houf slípek s kohoutem a kuřaty
i kachny, husy bělostného peří,
holubi, vrabci s lípy za vraty,
vše spěchá nasytit se, než se zšeří –
a děti s loutkami i Brok a Rys
jdou na ptactvo zřít, nové na divadlo...
A když se nebe zamračilo kdys
a plno deště v sad i na dvůr spadlo,
i uvnitř v myslivně jak míjel čas!
Pan lesní, z dýmky obklopiv se mrakem,
tak divné příhody znal, jeho bas
tak jímal dívku, s planoucím jež zrakem
vše poslouchala, dechem ztajeným!
Neb Jiří knihu rozevřel a čítal
tu hlasem jako zvon, tu ztlumeným
děj, který tak se divně snul a splítal
a řečí ozdobnou byl vyprávěn,
že dítě poslouchalo, byť ne všecko
též chápalo, i hlas že plný změn
a zvuku lahodného vábil děcko.
Neb dívčinky si zvala na pomoc
k svým pracím hospodyně povždy vlídná,
jak jitro úsměvná, když mine noc,
a povždy jako letní večer klidná:
tu pomáhaly mísit, péci chléb,
tu za výskotu, smíchu máslo tlouci,
tu za tetou šly na půdu či v sklep,
tvář při všem nadšením jak oheň žhoucí
270
a oči jak dva uhly majíce.
A i když nikdo nevšímal si dětí,
což nehleděly na ně s police
dvě sovy okaté a výr, jak letí,
tam jestřáb úkladný a zpěvný drozd,
zde útlá kolčava a tučný sysel
i mnohý jiný polní, lesní host?
Zde tesák drsné rukojeti visel
a poblíž něho pušky budí strach,
byť nepohnutě na svých místech stály,
tu brokovnice, růžek, snad v něm prach,
a všude nade dveřmi, blíž i zdáli
parohy jelení zřít může zrak,
ty jako haluzky, ty větve silné,
ty vidlák měl, ty mocný šesterák,
než skolily je střely neomylné,
jež vyslal z pušky strýček nadlesní
neb Madlin bratr, švarný student Jiří,
jenž – děvčátko hned o svém druhu sní –
jak střelec kouzelný tak jistě míří...
Teď pryč ty doby jsou, vše zmizelo
jak myslivna i s lesem v metelici.
Jen vzpomínkou se vrátí pod čelo,
však bezstarostné dětství jasnolící
je dál než za sněhovým oblakem.
Ten spadne na ves, na lesy a pole,
vše skryje bílým, čistým povlakem,
a zase objeví se vrch a dole
myslivna s bdělým, štíhlým topolem,
271
s lip stráží u vrat, se starým dál klenem
a s širým, známým sadem kolkolem –
však čas, jejž sladkým zveme dětství jménem,
byť nebyl dále než den včerejší,
jak včerejšek přec pryč je bez návratu.
Jí v mysli září nad sníh bělejší
a zase objat leskem, rovným zlatu –
však přece ví, že z něho vyšla již,
ač věru neví, kdy a jak se stalo,
že dětství odlétlo jí jako číž
a jasné vzpomínky jen zanechalo...
Vždyť ještě o předloňské vánoce,
když s rodiči zde byla pod tím krovem,
se stromku jedla dětství ovoce
a nezamýšlela se nad olovem,
proč v ten, ne v jiný ulilo se tvar;
jen zatleskala, když se slilo v kruhu
a mezi družkami když vznikl svár,
zda prsten značí to, či vínek, stuhu.
Ach, jaký byl to večer! Všude sníh,
když po večeři k lesním odkvapila.
Prostornou jizbu jásot plnil, smích,
práh milý, přátelský když překročila.
Hned Jitka, Hanička a Jarmila,
Madliny sestry, dívky v plném květu,
zda sudba milá je či nemilá
v rok příští čeká, zvědět chtí – hned je tu
již mísa, voda, lžíce, olovo,
pak se světýlky skořápky zas plují,
i střevíčky se hlásí o slovo
272
a dívkám příští osud prorokují.
Když všem již pověděly nevhod, vhod,
i pro ni střevíček již sudbu věstí,
přes hlavu letí, padá – z jizby hrot!
„Ó, také Olgu čeká vdavek štěstí,“
kdos volá, smíchem jizba hlaholí
a teta pobízí, ať ještě zkusí,
kdo za nevěstu si ji vyvolí,
by smysl věštby nezůstal jen kusý.
Sem jablko a nůž – a, slupko, leť
již věstit přes hlavičku zlatých vlasů
a z rudé stuhy písmeno jí spleť,
ať soudí z jeho neslyšného hlasu,
jak určený jí muž se bude zvát,
jenž touhu sladkou v jejím srdci vzbudí,
jenž nade všecko bude mít ji rád
a za svou ženu přivine ji k hrudi!
A slupka letí, na zem dopadá
a všecky zraky v jejím sledu míří.
Již nad písmenem živá porada.
Kdos hádá: „Jan“ – a Olga sama: „Jiří!“
Tak jméno to jí samo slétlo s úst,
jak samo na mysl jí přicházelo,
když pohádkovým květům dala růst
a když si dítě prince zvolit mělo.
A kolem smích a ona sama hned
se jako zvonek rozesmála spolu,
když Jiří objal ji a dal se v let
s ní v tanci kolem okrouhlého stolu,
pak Míla, Hana, Jitka, Madlena
273
i tetička a nakonec pan lesní –
a ona tančila jak zmámená
a nevěděla, zdali sní či nesní.
A ještě doma třásla dědův bez
a hlasitě se rozesmála tomu,
když od myslivny rozštěkal se pes –
i vpadla jako rolnička pak domů
a v smíchu hlásila, co pokládá
jí věštba (tvářičky jak oheň rudé):
že půjde z domu, že se jistě vdá
a jejím ženichem že Jiří bude...
To řeklo dítě dvojím před rokem –
však kdyby teď ta věštba padnout měla?...
Sval srdce bušil v tempu divokém
a ruměnec ji polil po kraj čela,
chvět noha počala se, klesala,
že rychle spustila se na sedadlo,
dlaň hebká těžkou hlavu pojala
a čelo k oknu tisklo se, by zchladlo...
Zrak snivě zíral v sněhu míhání,
zřel, vločků mrak jak hustě zahaluje
myslivnu pokraj lesa pod strání,
dům věku jejího, jenž dětstvím sluje
a navždy ujel času na saních,
že za nimi jen metelice víří,
jen poletuje, padá bílý sníh – – –
Vše ztichlo, jen zní hlavou jméno: Jiří...
274