Ve hlubokých lesů rozšumění.

Jan Rokyta

Ve hlubokých lesů rozšumění.
Ve hlubokých lesů rozšumění zabloudil jsem k tůni mlčelivé, nad ní v bílých květů zamyšlení zaplálo mi krásné oko snivé. Viděl jsem jím zcela jiné světysvěty, než je zem, k níž spoutáno je tělo, četl jsem v něm věčné krásy věty, k níž, co lepší v nás, by vzletět chtělo. A mou bytost pronikalo chvění, když v to oko pohlížel jsem němý: že lze doufat ve snu vyplnění o království božím na té zemi... 27