V svých loktech měl jsem drahou Tvoji hlavu...

Jan Rokyta

V svých loktech měl jsem drahou Tvoji hlavu...
V svých loktech měl jsem drahou Tvoji hlavu a všecko ve mně zpívalo, vše smálo se, co hynulo dřív steskem, zář slunce byla, kde se jindy stmívalo. Já díval jsem se na Tvé bílé čelo a do očí a na ústa – a cítil jsem, co ve mně zlého zbylo, jak sněhobílým květem zarůstá. A cítil jsem, jak kol nás kvítí roste, až jako v známé pohádce zeď květů od světa nás oddělila – jen hlava Tvá v mých loktech snila přesladce. Ó, čisté čelo, klidně sni v mých loktech, bělejší bílé nad růže – ty květy jsou nám proti světu hradbou a žádný pohled zloby na nás nemůže... 29