Tak čist...

Jan Rokyta

Tak čist...
Tak čist, jak v první den, kdy duch můj toužit počal, kdy nic jsem nevěděl, žeť život velký močál, v němž skáčí bludičky a za sebou nás vábí, jak v starých pověstech, jež znaly naše báby... Tak čist, jak nemnohé jen duše v lidských tělech, jež bílé zůstanou, byť osud v lotrů pelech je hnusný postavil již na úsvitě žití, byť kolem slyšely vždy jenom vášní vytí... Tak čist, jak cítím se, když ruka Tvá v mé dlani a zrak Tvůj v oku mém zas spočal při shledání, kdy bílá duše Tvá se k duši mojí shýbá a dechem andělským mé zvony rozkolíbá... Tak čist bych na odchod se vydati chtěl kdysi, až v smrti vanutí mé zledovatí rysy, až volná duše má ret zlíbá, navždy schladlý, a trosky nechá tu, jež vzletu meze kladly... 34