Viděl jsem, duše, Tvou sílu...

Viděl jsem, duše, Tvou sílu...
Viděl jsem, duše, Tvou sílu, duhové peruti Tvoje (kdysi jen motýlí křídla) volně se rozpínat v šíři, nad malé vznášet se strasti, nad malé vznášet se boje, nad prach, jenž v mravenčím žití lidském se vznáší a víří. Nad bolest, která Tě rvala, schvátila bílé Tvé tělo, nad osud, který v své zlobě hořké Ti podával věno... Viděl jsem tichý Tvůj úsměv, důstojně poklidné čelo – setřel jsem slzu a v žasn zvolal jsem: Ženo! ó, ženo! Co jsem já se vší svou snahou ve stínu křídel Tvé Psychy, co jsem já s pochodní muže před měkkým svitem Tvých očí? Červ, který nemoha vzlétnout v zemské se zarývá líchy, kovkop, jenž v podzemním temnu kahancem pátrá, kam kročí. 86 Oči Tvé pod bílým čelem v duši se dívaly moji tiše, jak z prostoru dálek souhvězdí září nám bílá: člověk se ztajeným dechem pod nimi na zemi stojí, cítě, jak v jiskrách těch hoří tajemství hloubka a síla... Na bílé podušce líc Tvá v černavém rámci Tvých vlasů, v ruce mé ruka Tvá – ptáče, jež spadlo únavou k líše: ale Tvá duše se vznáší nad prostor dálky i času, rostou jí duhová křídla, čím nad zem povzlétá výše. A já, jak v pohádce známé, pouta své zemskosti cítě, ovinu labutí šij Tvou, ke Tvojim přimknu se křídlům, cítě svou slabost, já muž se ruky Tvé chopím, ó, dítě: buď mojí perutí silnou, povznes mne ke Svojim zřídlům! 87