Bílé květy, sněhobílé květy...

Jan Rokyta

Bílé květy, sněhobílé květy...
Viz, drahá, sad můj žití na stráni, když prchli zimy dnové krušní, jak plane v slunce Tvého usmání, jak začernalé větve hrušní jsou jen květy, bílé květy, sněhobílé květy... Zde celému jsem světu skryt, sem nezří oko, krví vášně rudé – sem padá jenom Tvého slunce svit a v něm, kam pohled stačí, všude planou květy, bílé květy, sněhobílé květy... Sem nedoléhá všední vřavy ruch, jenž osamělou duši děsí – zde v slunci Tvém jen tetelí se vzduch a s větví v oslnivé směsi planou květy, bílé květy, sněhobílé květy... 108 Mých dávných přátel rozptýlil se řad po šíroširé žití pláni; laur pro své čelo uchvátí si snad – a mně v Tvém tichém usmívání planou květy, bílé květy, sněhobílé květy... 109