VŘES.

Jan Rokyta

VŘES. I.
Cesta mlázím kamenitá, klopýtáš co chvíli, divoké ji jarní vody celou rozbrázdily. Přece, kde jen skrovná hrstka hlíny ještě zbyla, aspoň chudá lesní tráva k ní se přitulila. Přece aspoň, opuštěná prostřed širých lesů, koncem léta zarůžoví kyticemi vřesu... 45 II.
Stráň všecka vřesem zrůžověla a v slunci tiše usmívá se, sem pro med nyní letí včela, sem oko zbloudí k tiché kráse. Jak sama země by tu kvetla, když tuší blízkost rozloučení, když zlaté slunce, dárce světlasvětla, již krátí svoji cestu denní. Ty nezříš stonků, nezříš stvolů, jen nádech růžně fialový, jímž stráň se halí s vrchu dolů, než zapřede se ve sny vdoví. Jen závoj růžně ojíněný teď léto ještě prostřelo tu, než přijdou smutné října změny, než bude po snech, po životu... 46 III.
Prastarý bor nade strání do kraje se vážně dívá, nad růžovým vřesovištěm v starce myšlenkách se stmívá. Zatím, co les temným chvojím v dálku hleděl zamyšlený, vřesoviště po úbočí vplížilo se mezi kmeny. Šířilo se řídkým lesem, drobných kvítků milliony každým rokem pronikaly dále v lesa vnitřek vonný. A teď, kam zří oko v lese, kde dřív byla zeleň ztmělá – koncem srpna jako divem všecka zem je zrůžovělá. Všecka v růžném ojínění, když sem paprsk slunce vchází, ba růžové polostíny vzhůru se i po pních plazí. 4 747$ Vzpínají se po pních vzhůru, až kde stará sněť se křiví, jak by chtěly upozornit šumné vršky na ty divy. Jak by v chmurné jejich dumy nesly utěšlivá slova, že až kmen se k zemi skácí, aspoň padne do růžova... 48 IV.
Až hrdých snů mých došumí vysoké, černé lesy, posledních kmenů dutý pád do hlubin duši mou zděsí – chtěl bych být jako mýtina, na kterou dívám se s plesem: zbavena stromů, v samotě ještě se ozdobí vřesem. Ještě k ní motýl přiletí, ještě k ní přiletí včela, ještě je v slunci srpnovém růžově uzardělá... 49

Básně v knize Království ticha a smíru: